Zajímavý rozhovor s kamarádem mi vnukl novou myšlenku na pondělník. Ač možná jsem už cosi dávno tušila… on to však dokázal vyslovit a ještě k tomu právě včas.

Když řekl: „Já vlastně ani nejsem fotograf.“ Poznala jsem ho jako fotografa a jako fotograf měl u mne vždycky velký respekt. Tak proč? Důvod dodal vzápětí. „Moje fotky ovlivňuje náhoda, nikoliv já. Nedokážu ji kontrolovat. Všechny dobré fotky, které mám, vznikly pomocí náhody.“ Nevěřila jsem; je to jeden z nejdůslednějších lidí, které znám. Pochopila jsem až ve chvíli, kdy tu náhodu, kterou není schopen ovlivnit, rozvedl. „Musí si to sednout.“ Já to říkám ještě jinak. Musí to fungovat.

Přemýšlím nad tím právě nyní, při pauze na kolečkových bruslích. Dneska mi to jde, lépe než jindy. Dneska to funguje. Přestože se neděje nic výjimečného, co by mohlo být příčinou, že mi to dnes jede jako bych se s bruslemi na nohách narodila. Ani příznivý vítr, ani dobrý spánek, ani ranní rozcvička. Jede to a já se těším z toho, že to jede.

Věřím tomu, že existují jakési „náhody“, jak to kamarád nazval, které určují naše další cesty, naše zdary i nezdary. Těžko je můžeme chápat rozumem – nevidíme je, neslyšíme. Jen cítíme, že se něco děje. Že je něco jinak. Jen blázen by je chtěl plánovat a přesto se o to všichni tak nějak pokoušíme. To prostě neovlivníš, nech to být. Kolikrát už jsem slyšela. Netrap se tím… Člověk má tendence věřit v naděje a v náhody, které se ale nakonec vynoří v tu nejneočekávanější chvíli.

Pamatuji si, mám-li zůstat u fotografie, na focení s jedním konkrétním člověkem, kterého jsem už pár pátků znala. Vždycky jsme si rozuměli a měli dost podobný pohled na fotku; to s sebou neslo i značná očekávání na výsledky. Fotky vznikaly pěkné, ale až to jedno focení, na jehož počátku byla tak nevinná domluva: Pojďme to zkusit, třeba z toho něco bude. Dopadlo nad rámec výtečně. Zafungovalo to. Každá fotka byla originál, každá byla výjimečná; doteď jsou to mé, a myslím, že i jeho, nejlepší snímky. Od té chvíle jsme každé naše focení začínali frází, že o nic nejde, a přitom jsme v duchu doufali, že by to mohlo být alespoň tak dobré, jako tehdy. Už nikdy to tak nezafungovalo, ačkoliv fotky vznikaly nadále pěkné.

Zítra mám uvádět svou první výstavu. Jsem z toho značně nervózní, což mě nutí i k tomu, abych svůj proslov nepodcenila. Co to je? Pár slov? Na papíře se zdají být jednoduchá. Ale říct je na veřejnosti… Já, která se při vernisáži raději schovávám za záclonu, jen abych nebyla na očích, tak já ji mám zahajovat? Bojím se, ale věřím, že si to sedne.