Ten den mi hlavou létaly otázky, jedna za druhou. Kdo bude psát pondělník? Co bude s AFUKem? Přijmeš novou šéfredaktorku? Co vlastně plánuješ dál?

Uvědomil jsem si, že netuším, co snese pondělník, ani co bude dál. Ale chtěl jsem rozhovory na dálku, o povalečích, o rutině, smyslu a nesmyslu… Sem tam o fotografii, o kultuře, ..? “Psal bys je jinak?“, zeptala se mne při letmém rozhovoru vážená dáma, šéfredaktorka par excellence, která již podobný projekt v Německu rozjela. “Chtěl jsi respektovaný zdroj informací, zatím zdá se, máš “one woman show, dobrý blog, … je to, co jsi chtěl?”

Nemusím nic říkat, odpovědi znám. AFUK potřebuje redakci, možná deset externích spolupracovníků, pravidelné i občasné rubriky, potřebuje diverzitu, pohledy různých lidí na alternativu, fotografii, umění a kreativitu.

Pár týdnů nato, jiná schůzka s někým jiným v Praze: “Ale ty nejsi v situaci, kdy by sis mohl vybírat”, řekla mi. Auu. Za normálních okolností dobře mířená střela. O tom to není, říkám si v duchu. Možná si nemůžu vybírat teď, možná nikdy, možná to bude jinak za pár měsíců, za rok, dva. Na čase přeci nezáleží, ten projekt bude žít dál. Tady už nejde o to “jak se k té představě dopracujeme”, ale co všechno bych rád s AFUKem dělal, uspořádal, uskutečnil … a co neděláme, neplánujeme ani v náznaku!

Pravda je, že jsem ve sledu událostí spíše začal sledovat návštěvnost, čísla. Nestaral jsem se o “jak?”, ale to je snad přirozené. Horší bylo, že mi začalo být jedno i “co?, proč?”

Druhý den ráno jsem po několika měsících vzal fotoaparát. Šel jsem fotit, jen tak. Bez cíle, nějaké motivy v mlze, nahoře na kopci nad Karlovem. Film mi visí v pracovně na šňůře, možná z některého záběru bude pé efko. Na poledne jsem odjel do Prahy na schůzku, řekl jsem to, co bylo nutné…

Svého prvního pondělníku jsem se bál. Jde to. Půjde to!