Nakonec to dopadlo celé jinak.
Ne špatně, jinak.
Nakonec mi řeka před očima odtekla a krajina se schovala za mraky. Raději jsem zalezla do peřin.
Pár poučení jsem si ale ze Žirovnice, kde jsem strávila týden, odnesla.

Tak za prvé, že bych na vesnici (ehm tedy v městečku s 3000 obyvateli) bydlet dlouhodobě nemohla. Zjistila jsem, že jsem typický člověk velkoměsta, že potřebuji všechny ty přepychy, které velkoměsto má. Vřelé koupele, nákupy v 9 hodin večer, když to na člověka padne … I to ztrácení v davech má něco do sebe. Zjistila jsem, že po pár dnech mi Praha začne velice chybět. Že dlouhé večery v samotě nevydržím dlouho. Už.

Za druhé jsem zjistila, že když týden nebudu mít o tom, co se děje venku, zprávy, nic se nestane. Zjistila jsem, že týden bez internetu – bez informací o světě – jsem schopna zvládnout. Naopak, že takové očistce jsou potřeba: že čistí hlavu, tělo … a vůbec, za dobu mé nepřítomnosti se nestalo vůbec ale vůbec nic zásadního. Zjistila jsem, že nohy je potřeba mít v teple.

Že k povídání o počasí nakonec sklouzne každá debata.

Že Jihlavanku jsem schopná pít, když je nejhůř a že fén má více využití než jen jako vysoušeč vlasů.

Zjistila jsem, že vytrvalost se vyplácí.

Zjistila jsem, že v Jindřichově Hradci je skvělá indická restaurace, která má na porouchané nervy přímo magickou moc. Že s neočekávaným objevením se blahodárné účinky zvyšují. Že neočekávané objevení krabice s vínem je smrtící a  že kombinace Leoše a dobrého vína je ještě o stupeň horší.

Zjistila jsem, že kurátorování mě baví stejně jako šéfredaktorování. Že mě to baví, i když je mi u toho zima a když je pomoc daleko. Zjistila jsem, že AFUK má být na co hrdý, protože má velice schopné členy, ač trochu líné (ale kdo z nás měšťáků není, že?)