O víkendu jsem uvedla tvůrčí dílny na téma historických technik pro veřejnost. Překvapila mě návštěvnost; kolik lidí dnes má zájem o něco tak zdánlivě neatraktivního. Nejen staří, kteří klasickou fotku v pravém smyslu možná ještě znají, ale i mladí lidé vyrostlí na digitálu.

Mám dojem, že možná až toto má smysl – aktivně s lidmi pracovat. Ne bezmyšlenkovité hodnocení obrázků ve virtuálních galeriích, ale vytváření vlastních děl. Anebo alespoň pokus o to něco vytvořit. Nikoliv snaha o zalíbení se uživatelům skrytých pod příznačnými přezdívkami a vetření se do jejich přízně, ale snaha o to vytvořit něco osobitého a hodnotného.

Na dílnách se nás sešlo deset různých lidí odlišného věku i smýšlení. V tu chvíli nebylo třeba plnit něčí očekávání; žádné nebylo. Většina účastníků s technikou olejotisku, který byl tématem dílen, pracovalo poprvé. S obrovským štětcem v ruce roztírali barvu po ploše, aniž by věděli, co vznikne a pak přirozeně vyvstala i otázka, čím vším může být ještě fotka. Ačkoliv všichni vycházeli ze stejného základu, který přinesl lektor dílen Rostislav, každý vytvořil zcela odlišné dílo. Zatímco jeden se snažil o zaplnění plochy papíru složitými ornamenty, druhý své zásahy minimalizoval a vzniklo docela jednoduché, avšak i tak charakteristické dílo. Každý výtvor byl jiný, každý účastník, věřím tomu, vycházel ze své přirozenosti.

Fotka zhotovována klasickou nebo historickou cestou vyžaduje čas a soustředění –  to, čeho se dnes tak bytostně nedostává. Možná, že ke klasické fotce nelze dojít přes monitor nebo elektronickou galerii. Člověk se ale prvně musí nadchnout, musí zatoužit. Jednou jeden přičichne k papírové fotce a chce ji mít také. Někdo říká, že fotka vzniká na papíře, já říkám, že až fotka na papíře má smysl. Pochopit to je jedna věc, druhá je realizace a rozhodně to není sranda, vyžaduje to vytrvalost a píli. Kdo vydrží, čeká ho zasloužená odměna. Není nic krásnějšího, než darovat papírovou fotografii jen tak, pro nic za nic.