Mám ráda toto období. Ranní mlhy jsou nevyzpytatelné. Rozplynou se anebo zůstanou? Kolem polední hodiny už je téměř jasná odpověď. Když mléko zmizí, nebe zmodrá, sluníčko se rozsvítí, pak už nic nebrání krásné procházce.

Kam ty tam můžeš jít? Namítli by mimopražáci, kteří své hlavní město znají jen z pohledu od Muzea dolů, maximálně z Petřína; ale tam teď míří všichni turisté, tam Pražáci nezavítají. Kam tedy jít? Přišla jsem na to až třetího roku, co jsem tu bydlela. Není tajné, ale jakoby si toto místečko každý měl objevit sám. Prozradím, že je to pražská Šárka.

Poprvé jsem tam byla letos na přelomu jara a léta. Bylo podobně slunečno, pamatuji si, že jsem tam byla s jedním kamarádem a jeho přítelkyní. Nemohu uvěřit, že jsem v Praze, divila jsem se a u toho trhala medvědí česnek, který byl prvotním důvodem, proč jsem se do Šárky vydala. Smáli se mi. Ty jsi tu vážně poprvé? Poprvé a včera podruhé.

Jenže Šárka na podzim, to je trochu jiná káva, kór když se ta ranní mlha vyčasí a stromy se rozzáří do nejmožnějších barev; pak ani do muzea není potřeba chodit –  kam se hrabou impresionisté – obrazy tu máte přímo před sebou. Obrazy dneška, které tu zítra už nebudou, jsou pro dnes, pro nás, pro ty, co nelenili a vydali se do Šárky.  A podle očekávání, i zde natrefíme na bandu fotografů, co si chtějí tuto nádherou přenést domů do svého počítače. Zaveleni těžkou technikou, vzbuzují spíše úsměv na rtu než respekt.

A zatímco všichni, včetně skupinky fotografů, míří stále za nosem po vyšlapané stezce, já s přítelem intuitivně odbočíme. Cestička se zdá zprvu trnitá, ale za chvilku už se před námi rozprostře nádherný výhled až … až na druhou stranu údolí a ještě dál. Právě jsem objevila Šárku. „Nemůžu uvěřit, že jsem stále v Praze. Ty jsi tu vážně poprvé?“ Jakobych znova uslyšela hlas svých přátel, kteří mě zkraje léta poprvé prováděli Šárkou. A když se nabažíme tou nádherou a znova se dostaneme na hlavní a jdeme s dalšími výletníky a pejsci nám přitom skáčou pod nohama a my si s radostí vykračujeme stále dál, pak dojdeme na vršek, kde ve vzduchu poletují draci, jež tu pouštějí děti, stejně jako dospělí a my, co draka nemáme, obdivujeme, jaká je to krása a tiše jim jejich papírového draka závidíme.

Cestou zpátky podruhé šlapeme stejnou cestu, ale ta jakoby se od té doby zase o trochu proměnila. Jak bude Šárka asi vypadat v zimě?