Není to tak dávno, přemýšlím nad tím až teď. Tři roky. Snad. Neslavím výročí, nepočítám léta, která byla. Sbalila jsem svých pět švestek a navždy to místo opustila.

Dobře, nebylo to tak jednoduché. Chtěla jsem to vzít zpět ve chvíli, kdy jsem hodlala svou minulost hodit do nejbližšího kontejneru, a vrátit se tam. Jenže už to nešlo. Na následující rok vzpomínám nerada. Bolelo to, tahalo, štípalo, škrtilo. Mučilo. Myslela jsem, že se utopím.

Jako tenkrát, když mě táta poprvé hodil do vody. Bylo mi nějakých šest let. Na nafukovací rukávky a záchranné kruhy se u nás doma moc nehrálo. O dvanáct let později se mu podobné konání vymstilo, když mě poprvé posadil do svého nového auta na místo řidiče. Stálo ho to nové kolo a oblíbenou košili.

I ty brusle, na nichž dnes pravidelně jezdím obvyklých 20 kilometrů, mě na prvním startu pěkně potrápily. Na rok jsem je potom schovala mezi věci, ze kterých jsem vyrostla já a nebo naopak přerostly oni mě. Protože věci schovat můžu. Můžu je tam klidně nechat, k životu je nepotřebuji.

Nepotřebuji umět jezdit na bruslích, nepotřebuji umět plavat a vydržím na místě, kde mi není dobře. Když zatnu zuby a zavřu obě oči. A pak už napořád.

Anebo ne. Chci umět jezdit na bruslích, protože mi to pomáhá, chci umět plavat, když mám ráda vodu a chci žít a k tomu potřebuji místo, kde se cítím dobře. Jen to potom chvíli bolí, kouše a tahá. Dokud si to nesedne.