Pokračování z mého předposledního úvodníku: Výstavu jsem zahájila. Bylo to mé vůbec poprvé v této roli. A ono to dopadlo, jako vždycky, nějak. Jedna věc mi však zůstane v paměti jako věčná noční můra.

Trapas, který jsem si předpověděla, se nekonal. Jen trochu tréma mě provázela, která také zavinila mé koktání na úvod. A jestli se mi ten večer něco nepovedlo, byl na vině právě onen mocný strašák zakotvený kdesi uvnitř hlavy a vymýšlející historky, co všechno by se mohlo případně stát; strašidlo vzešlé ze strachu.

Večer utekl překvapivě rychle a hladce. Přesto se přihodilo něco, co ve mně nepříjemnou vzpomínku zanechalo. A bylo to v čase, kterého jsem se děsila nejvíc, při samotném zahajování, kdy jsem stála v centru dění a čekala, až mi bude předáno slovo.

Povím vám, jak mi bylo. Trčela jsem, doslova trčela, na pódiu, jehož vyvýšením byly mé vysoké podpatky, nohy jsem však měla zkroucené a propletené a hlavu sklopenou alá nikdo mne nevidí, když já ho nevidím. Všechen naučený text jsem už dávno zapomněla, takže bych tuto „zkoušku“ mohla přirovnat k té maturitní, kdy jsem zažívala podobně prázdnou mysl. Zmocnilo se mě nebezpečné a naprosté uvolnění; byla jsem omámena pocitem, že je to jedno.

Hlavu jsem zvedla až v momentě, kdy jsem uslyšela své jméno. Ve chvíli mého znovuocitnutí se v pozornosti publika, když jsem zvedla zrak, mě zachvátila hrůza, kterou jsem sice už předtím znala, nikdy však natolik důvěrně, abych mohla popsat ten pocit, kdy stojíte v centru dění a celá první řada na vás míří objektivy. Každou chvíli se přitom tyto monstrózní stroje rozezvučely a pracovaly tak rychle, jakoby chtěly zachytit každý pohyb, každé gesto, každé spadnutí vlasu. Jako důkaz.

Zpřítomnit minulost a udělat ji věčnou, bez jakékoliv selekce o důležitosti toho, co se odehrává. Ona, pak já, pak on a ono. To je to. To nepochopím. Když jsem tedy přišla na řadu, abych promluvila, první, co ze mě vypadlo, bylo: Ježišmarja.

Poté už můj hlas překřikoval ty hlučící foťáky anebo tichounké kompaktíky stojící nenápadně v rohu, což z nich nedělá o nic méně nebezpečný stroj. Za oběma se skrývají podobně velcí zbabělci, kteří si myslí, že fotoaparát je jim záminkou i důvodem, aby se nazývali fotografy. Já nahá, zatímco oni schovaní za kryt plastu, já se složenýma rukama, zatímco oni na mě míří svými zbraněmi; neznají nasycení ani ukojení. Nikdo se mě neptal, zda může.

Vždycky jsem odsuzovala toto bezduché cvakání tzv. reportérů, kteří svým konáním ruší i pozornost publika. Ať už to bylo na konferencích, přednáškách, koncertech, vernisážích, vždycky jsem litovala především člověka, na kterého je mířeno. Najednou jsem se ocitla já na jejich místě a povím vám, že to není nic příjemného. Musíš si zvykat, říkají mi, a já se děsím i toho, že bych si zvykla.