Dlouhá cesta za námi, dlouhá před námi, byť rovná přímo až do Polska. Nikoliv nepohodlná a přesto vyčerpávající. Jela jsme tam poprvé a s touhou nafotit minimálně dva svitkové filmy a dva kinofilmy. Kde jinde než tam, v Osvětimi.

Má první zkušenost s Auschwitzem v Osvětimi – přeplněné parkoviště, zástup lidí čekající na sluchátka a davy lidí uvnitř, jež měli podobný úmysl jako já, tedy udělat fotky, které připomenou hrůzu, která člověka doprovází na každém kroku, která číhá v každém rohu. Chtěla jsem tam ale nafotit jiné fotky, než které nacházím na internetu, a možná každý to tak chtěl – mít ty své obrázky, jak jenom on toto hrůzné místo vidí a ujistit se, že ho vidí jinak než ostatní. Chtěla jsem udělal vlastní záznam pocitů z Osvětimi a tušila jsem jistotu dobrého výsledku. Když se pocitům zcela oddám. A tak jsem zpočátku chodila s otevřenýma očima a naslouchala a hledala stíny a tajemství ještě nepoznané; hledala v ní sama sebe.

Aniž bych si to uvědomila, přešla jsem nenadále na vyšlapanou cestičku. Navštěvovala jsem jednotlivé pavilony sloužící dříve jako mučírny pro vězně; dnes tyto domky připomínají hrůzné zločiny nejen svou existencí, ale především výpověďmi, které se nacházejí uvnitř – fotografiemi, nahrávkami, písemnými dokumenty, ale i osobními věcmi vězňů a apod. Je tady toho spousta – fotografie podvyživených dětí, zmrzačených lidí, jejich vystrašených výrazů… Každá věc zde asociuje smrt. Člověk se tu tím může ubíjet až na dřeň, až do deprese.

Bylo to vyčerpávající a má nálada opravdu poklesla. Nebylo co dodávat; čísla a fakta hovořila jasně. Každý domek nabízel nové a další informace o krutých činech nacistů a mě stále překvapovalo kolik toho o holokaustu ještě nevím. Fotku jsem však dosud neudělala žádnou; uvědomila jsem si to, až když jsem dorazila do druhé části Osvětimi – Březinky.

Zde člověk za drátěným oplocením pocítil o něco víc prostoru, nikoliv víc svobody. Lidé se na velkém území lehce rozprchli, nikde nebylo front ani hluku. Vzpomněla jsem si na vyprávění Arnošta Reisera, který Osvětim zažil a jehož knihu Útěk, v níž popisuje své působení v koncentračních táborech, jsem nedávno dočetla. Ani v těchto místech, kde lidé bojovali o holý život, si nebyli všichni rovni. Přežili jen ti, co měli určitá privilegia. A jedním z těchto výhod byly schopnosti a znalosti, se kterými sem člověk přicházel, ale i jistá dávka empatie a schopnosti předvídat věci dopředu. Ale to všechno by bylo málo, kdyby člověku chybělo štěstí. O tom jsem přemýšlela, když jsem pořizovala snímky tohoto obrovského pomníku.

Mezitím slunce začalo zapadat. Zbořeniny krematorií házely ostré stíny a listí na stromech se rozzářilo. Občas kolem mě proběhla srna či zajíc. Bylo to zvláštní sledovat. Jakoby tu život byl a zároveň nebyl. Procházela jsem dál, kolem potůčků a jezírek, jež tu pomalu vznikají. Osvětim dnes svým vzhledem připomíná dalekou minulost…