Nastoupila jsem do autobusu směr kamsi do Vysočiny – “ To už je Horní?“ tázala jsem se řidiče, za něhož jsem se chytře posadila. „Nene slečno, tady jste teprve v Dolní.“ Vystoupila jsem až za kopcem a poté se ubírala dále …

Dále do Žirovnice, kde od 25. května probíhá výstava fotografií členů AFUKu. Čtyři dny tu teď budu bydlet na místní faře, abych tu tuto slavnost nějak nachystala. Abych tu s tímto zapadlým městečkem nějak splynula.

Abych tu zklidnila hormony, které byly v posledních dnech jaksi rozdivočené. Prej „podívej se, jak vypadáš.“ A tak mi stanovil diagnózu, po které jsem se cítila ještě mnohem starší, než mi chybně přisoudil. au

Praha je úchvatná, je malebná, je všechno to, co o ní básníci prozradili ve svých verších, a co ani vypovědět nedokážu, když mě můj slovník omezuje na pouhé slovo „úchvatná“. Tak jest – úchvatná.

Jenže s tou úchvatností to není jen tak. Praha je úchvatná příliš, což ve vás budí dojem, že musíte celou tu její krásu vdechnout plnými doušky, že každý den ji musíte vstřebat beze zbytku. Je to jaksi náročné pro život; žít v tolika rozptylech.  A tak vám uniká samá podstata krásy – zastavit se a vidět ji. Dokážu to zatím jedině tehdy, když se do ní vracím – když jsem přijela z Londýna, ocenila jsem její pomalost; když jsem se vrátila z Vídně; ocenila jsem její pohodu a když jsem se vrátila z Berlína, ocenila jsem její nenápadnost.

Ale zpět sem, kde se nacházím nyní. Sedím u řeky na lavičce – zatímco do zápisníku píšu tento pondělník – a neděje se vůbec nic zvláštního. Sem tam zakokrhá kohout, po něm se ozve krátký zaštěkání, občas rybář vedle mě žbluňkne prutem do vody; dívám se na vlákno jeho prutu, které se leskne v protislunci, dívám se na rybáře a pak na žabku, co se usadila v těsné blízkosti mého palce u nohy; občas projede loďka, ale tak nenápadně, že voda jedinou vlnku navíc nevydá. Je to jako když pozorujete zpomalený film, ale to zní jako klišé; tak je to jako, když vás v neděli ráno budí slunce.

Vyhřívám se tu na sluníčku a nenápadně pošilhávám do trávy, v níž bych právě měla najít čtyřlístek. Protože když ne tady, tak kde se jinde hledá štěstí. Ale no tak, okřiknu se.

Po pravici vedle mě se válí středoformát, který s sebou beru snad už jen ze zvyku; spíš pro „kdyby náhodou“. Kdybych náhodou zahlédla létající talíř. Nemám na focení nejmenší pomyšlení, užívám si pohody, pomalosti, kterou již netřeba zastavovat. Užívám si Žirovnice.

Na výstavu, kterou tu do 30. června pořádáme, jste všichni srdečně zváni; třeba ve vás toto místo zanechá stejné pocity.