Můj život má jisté rutiny. Dávám tak vyniknout nečekaným a výjimečným událostem.

Posadila jsem se do rohu, tak jak to mám ráda. Je tam nejvíc světla, které dopadá od lampičky zezadu, a já si tak mohu číst, aniž bych úplně nekazila své už tak dost zkažené oči. O ostatní se postará hořící svíčka položená na stole. Vedle ní zakrátko přibude sklenička s vínem, kterou sem donese číšník, aniž by se mě předem ptal. A spolu s ní karafa s vodou a k tomu dvě sklenky. Přítel se opět zdržel. Otvírám knížku na straně, kterou jsem si tu včera založila. Nebyl by problém navázat na včerejší kapitolu a dostat se znova do děje, Remarque je mistr vyprávění, ale dnes ne a ne se soustředit. U vedlejšího stolu právě někdo zabečí. „No a co, tak jsem ovce. Mě to nevadí,“ řekne ten hlas s ještě doznívajícím bekotem. Je to mužský hlas. Natáčím hlavou směrem k němu, abych zjistila, vedle koho jsem se tak kvapně usadila, a vidím tři slečny a jednoho kluka. Jedna z dívek má hlavu ve dlaních. „Já to nechápu, já tomu prostě nerozumím,“ říká a ten kluk ji na to odpovídá: „Hele proč pracuješ? Kvůli penězům anebo chceš něco změnit?“ A pak nastane krátké ticho a já na chvíli zadržím dech, protože jsem sama zvědavá, co dívka odpoví a na chvíli zadoufám, že to nebude bekot. „Kvůli penězům!“ vyhrkne rezignovaně před sebe. A ten hlas, co před chvílí zabečel, ji odpoví: „No tak vidíš. Tak drž hubu a nestarej se.“

Chtěla bych se vrátit k Remarquovi, ale už to nejde. Poslouchám naočko dál. Holka bojuje sama se sebou, kluk zopakuje několikrát slovo management ve spojení s „lézt do zadku“. Holka kroutí hlavou. „To neumím. To nebudu.“ A on zase ukončuje kapitolu slovy: „Tak drž hubu a nestarej se.“ A holka dál neví, co si s tím počít a kroutí hlavou. Očekávala pochopení, stěžuje si, vždyť je mezi svými. Do rozhovoru se přidá další dívka mluvící slovenským jazykem: „Víš co, vykašli se na to. Prostě nepřemýšlej. Buď loutkou!“ A kluk pokývá uznale hlavou. A holka vytřeští oči: „To nemůžu, to bych byla jako prázdná schránka. To nebudu!“ Kluk bouchne do stolu: „Já du domu! Já tohle nebudu poslouchat.“ A dělá, že se zvedá. Holka zakňučí. „Tak znova,“ řekne kluk unaveným hlasem.

Holka mu skočí každou chvíli do řeči. Ne a ne, trvá si na svým. A kluk pokračuje monotonně dál, aniž by ji bral na vědomí. A do toho se přidá dívka se svým lektorským hlasem, jako by mluvila ke své malé sestřičce, která se učí počítat do deseti a nedokáže si zapamatovat číslici čtyři. Na nějakou chvíli hovoří všichni tři naráz, a v mých uších zní to jako hodně nepovedený kánon. Jasně dominuje holka sedící vedle mě, která je sice v menšině, protože tři lidi se jí snaží právě přemluvit, že na tom být ovcí není nic špatného, ale ona přesto jasně vítězi. Osobnost. Podrobně si ji prohlédnu. Dlouhé blonďaté vlasy, silná líčidla, bujný výstřih obvázaný umělou kožešinou, laciný svetr. „A nejhorší na tom je,“ pokračuje, „že takhle je to všude.“ Na tom se shodnou všichni .

Že to je tak všude, je asi to nejrozumnější, co jsem od nich za celým 20 minut slyšela. I když přesně nevím, co si pod tím To představit, je mi jasné, že tahle skupinka nijak výjimečná nebude. Ještě chvíli napínám uši, ale už spíš ze zvyku než ze zvědavosti. Bludný kruh, který nikam nevede. Smířený hlas tří lidí, kteří nic nežádají, nic neočekávají, jen být a co možno bez nějakého většího úsilí a starostí. Blonďatá holka sice odmítá být loutkou, ale je to spíše frustrace, že se jí v práci nedostává pozornosti. Všichni začínají být dosti opilí a jejich rozhovor, poté co sklouzne k politice a ekonomice, už je spíše trapným kecáním. Uvítám, když mě vzadu kdosi políbí na krk a celou náručí mě obejme. Zvedám se, abych přítele uvítala. Na stole přistane sklenička Veltlínského. Jako obvykle. A přitom si pokaždé tento okamžik tolik užívám. Přítel ji pozvedne a připije si se mnou na dnešní den.