S fotografiemi Helmuta Newtona jsem vyrůstala. V 17 letech jsem byla jimi nadšená a měla jsem pocit, že v nich je řečeno úplně vše. Dokonalost. A dnes? Nahlížím na tyto fotky s jistou skepsí. To „vše“, co dříve bylo pozitivum, je najednou spíš na obtíž.

Helmuta Newtona netřeba připomínat, kdo se ve fotografii alespoň trochu vyzná, ten Helmutovu tvorbu zná. Někdo o tom ani neví. A někdo jeho fotky napodobuje a taky o tom ani neví. Říká se, že Helmut Newton byl první, kdo objevil krásu glamouru. Říká se „Newtonovky“. Říká se, že ta žena je žena Newtonova. Tolik toho lidé napovídají, ale slávu Helmutovi už nikdo neodpáře. Fotky žijí i po smrti svého tvůrce dál.

Berlínský rodák má ve svém městě svou galerii. Na Berlíňana v ní těžko narazíte, ale turisté si toto atraktivní místo nenechají ujít; pro fotografy je Newtonovo muzeum dokonce nutností. Mistrův pomník. V přízemí mohou návštěvníci nahlédnout do Helmutova soukromí – kromě plakátů z výstav, novinových článků, tu naleznou i zasklený ateliér, v němž Helmut pracoval, prohlédnou si jeho soukromé věci včetně fotoaparátů, oblečení, brýlí, rodinných fotografií, včetně jeho auta. Prošmejdí a budou se u toho tvářit důležitě. Mistr Helmut se na ně zatím bude ze všech koutů usmívat svým typickým blaženým úsměvem.

Helmut Newton

V prvním patře pak začíná výstava Helmutových fotografií. Nejedná se o stálou expozici, ale fotky se občas vymění za jiné, dle tématu. Téma, které je na pořadu v těchto dnech, se nazývá Svět bez mužů. Co na tom, že na fotkách jsou i muži, vždyť i kdyby tam nebyli, divák tam pánskou postavu musí nutně cítit. Newtonovy fotky jsou sice o ženách, ale o ženách v pánském světě. Dokonalých ženách.

Dědictví, které po sobě mistr glamouru zanechal, je opravdu značné, a tak není problém výstavy střídat. Vždycky tam ale naleznete ty nej, ty které budete zaručeně znát z časopisů, reprodukcí apod. U kterých si řeknete „tu znám“, a budete mít dobrý pocit, že ji vidíte na vlastní oči v originále. A pak tam budou pravděpodobně i takové, které vás překvapí. „To, že je Helmutova fotka? Přiznám se, že tu jsem ještě neviděl.“ A budete mít radost, že ještě Helmuta nemáte vyčerpaného.

Jenže Helmut je nevyčerpatelný. Až na to, že všechno, co za vidění stálo, už jste nejspíš viděli. To ostatní jsou už jenom – těžko se mi to píše – ale jsou to zbytky.

Výstava Helmuta Newtona v jeho muzeu je tedy náročným zážitkem, ale náročným více do kvantity než do kvality. Proč? Kritizovat slavného fotografa Helmuta Newtona je jistě dost odvážné. Mluví zde možná více nepochopení; hlas, kterým Newton vypráví, už mě nebaví, příběhy, které si vymýšlí, už jsou ohrané, ba co víc, samy jsou nudné. Jsou sterilní. Jsou příliš prvoplánové. I náznak, se kterým si Newton často a rád hrál, je příliš odkryt, než aby lákalo ho zkoumat. A tak jsem tuto výstavu, na níž bych se dříve těšila moc, prolítla jedním tahem a dál už se k ní vracet nebudu.