Pamatuji si vůni a barvu té vesničky, v níž jsem nikdy nebyla. I ty popadané ploty a tu paní, co se mne plná obav zeptala, jestli jsem fotila jenom jejího psa anebo i jí. „Víte, nerada se fotím.“ Valašsko mě uchvátilo svou otevřeností.

Procházela jsem lesem, napůl opadaným, napůl udržujícím poslední zlatavé listí. Poslední jablíčka, jejichž drobnost odrazovala od utrhnutí. Poslední hodina, a pak toto místo zapadne do šera. Procházela jsem krajinou a těšila se z nekonečného klidu a samoty. Nechtěla jsem mluvit o tom, co se stane za hodinu, kdy toto místo zasáhne chladivá duna marnosti. Některé snahy jsou předem odsouzeny k porážce. Bylo mi z toho smutno, ale raději jsem se těšila z odcházejících slunečních paprsků, které mě přiměly k tomu, abych si ještě sundala bundu a na chvíli si lehla do trávy.

Nevěděla jsem, kam mířím, kde jsem a snad ani odkud jdu. Vždyť jsem tu nikdy nebyla. Prošla jsem lesem, pak polem, porozhlídla se na vyhlídce do dálky a vytušila, že za dalším kopcem bude vesnice. Možná půjdu k ní, ale možná se na cestě, ke které jsem směřovala, vydám doprava. Překvapilo mě, že první auto, které jsem záhy potkala, přede mnou zastavilo a chlápek v něm se mě zeptal na cestu. Dívala jsem se na něj, jako bych nerozuměla jeho řeči. Dlouze jsme na sebe jen tak hleděli a já mu pak prozradila odkud skutečně jsem. Poté rychle ujel. Všimla jsem si ještě, že na zadním sedadle seděla mladá dívka, možná dcera. Možná jí právě říkal cosi o těch divných  a zmatených Pražácích.

Cesta mě zavedla až k jakési vesničce, jejíž jméno si teď nevybavím. Na jejím začátku stála lavička. Minula jsem ji, pak jsem intuitivně zahnula doleva, podél potoka, minula jsem další lavičku, pak jsem se vydala doprava, prošla jsem ovocným sadem a náhle jsem se ocitla ve dvoře nějakého domu, jehož vstupní dveře byly otevřené. Ale tam jsem už nevstoupila. Obdivovala jsem líbivý nepořádek dvorku osvětleného zapadajícím slunkem. Kolem mě prošla jediná slepice. Snad domácí. Snad mě šálil zrak, ale nikdo jiný široko daleko opravdu nebyl. V okně svítila soška jakési venuše, kterou jsem, ještě před tím než jsem se vrátila po stejné cestě nazpět, vyfotografovala.

Ve vesničce probíhal běžný chod soboty. Lidé pracovali na zahrádkách; kopali  brambory nebo sekali dříví. Jeden soused vypomáhal druhému. Z oken voněly čerstvé buchty. Děti jezdily na kolech; starší se staraly o mladší, tahaly je za ruku dál od silnice a strašily je smrtí. Procházela jsem kolem postaršího páru sedícího na lavičce, která byla nastavena přesně tak, aby na ní dopadaly ještě poslední zbytky slunečních paprsků. Zaujal mě upřímný smích a radost ze života té dámy a patrně jejího muže. Ucítila jsem pohodu a klid, které se mě osobně dotkly, ačkoliv pár na lavičce možná ani nepostřehl, že jsem kolem nich prošla. Šla jsem dál a stoupala do malého kopečka, z jehož výšky děti válely sudy. Nahoře mě jedna z maminek pozdravila milým úsměvem. A já si vykračovala dál a když jsem došla až k lesu, usoudila jsem, že je možná čas se vrátit zpátky. Slunce bylo docela pryč, a tak jsem se znova vydala k potoku, jež celou vesnici ohraničoval. Na malou chvilku jsem si zde sedla na lavičku –  jen tak, že jsem se obávala návratu.

Kolem páté hodiny, kdy jsem se vrátila, byly výsledky voleb už téměř uzavřené. Znova jsem nerozuměla těm paradoxům dnešní doby. Lidé ve vesničce, kteří v mých očích překypovali radostí a blahem, z větší části dobrovolně volili minulost. Byla jsem zmatená; z toho, co jsem tu viděla, jsem nenašla jediný důvod jejich rozhodnutí, snad kromě polorozpadlého JZD na okraji a ohraničeného děsivým ostnatým drátem, jež ale pomalu obrůstal nebezpečným plevelem zapomnění.