V ranních hodinách jsme dorazili na místo. Ještě nikde nikdo. Ještě žádná hudba ani ruch davů. Ještě pár hodin to tak bude. Sedli jsme si okolo stolu, nakrojili domácí buchtu a umleli první dávku kávových zrn. Čerstvě upražených.

Mezitím se nic moc nedělo. Sobotní ospalé ráno v malém městečku zvaném Chotěboř. Co by se taky mělo dít.

Jenže dnes se vskutku něco dít mělo! Obvyklý víkendový poklid městečka měly narušit pivovarské slavnosti, jež měla Chotěboř v tomto roce hostit poprvé. Už názvem si lze udělat představu o druhu i úrovni zábavy.

Anebo je na vině má náročnost, když mi připadá, že se v poslední době v akcích podobného typu odráží všechny nešvary české kultury přes přepálené klobásy, pouťové srdce, turka do kelímku, až po sázky, kdo dá víc škopků? Z odporu stal se zvyk a ze zvyku standard.

Rozhodli jsme se ukázat, že se věci dají dělat i jinak a že slavnosti, leč pivovarské, mohou přinést i hodnotné zážitky. Přivezli jsme do chotěbořského zámku, kde jsme v posledních dvou letech pořádali dvě výstavy, kvalitní stroj na kávu a čerstvou bolivijskou kávu přímo z pražírny; vrcholem naší nabídky byly domácí buchty a štrůdl. Stačí málo, aby se člověk cítil dobře.

Foto: Miloš BlechaJaký byl plán? No, věru žádný. To nejdůležitější se skrývalo již v základu: nechtěli jsme člověka ošidit, ale zpříjemnit mu slavnostní den. A jelikož jsme měli bohaté zkušenosti v roli kavárenských povalečů, věděli jsme, co si zhýčkaný zákazník a znalec kávy žádá. To ostatní se ladilo na místě – v lepším případě, v horším za pochodu.

Už v odpoledních hodinách běžel kávovar na plný obrátky; nestíhala jsem obsluhovat zákazníky lačné po kávě, jejíž  nejlepší reklamou byla samotná její vůně. Postupně jsem ale propadala shonu. „Posaďte se zatím, kávu vám přinesu,“ vyhrkla jsem spěšně a běžela doplnit podnos s občerstvením. „Nespěchejte, počkám.“ Až mě udivil ten klidný tón hlasu pána přede mnou. A měl pravdu. Nač spěchat? Vzpomněla jsem si na svého kamaráda, jež mně pomáhal v začátcích v temné komoře. „Práce chvatná, málo platná,“ říkával mi, když se mi pod světlem červené lampičky vynořovaly mé první obrázky. Ani teď nebylo potřeba nikam spěchat. Zklidnila jsem se, uvolnila se a jako by mi i práce šla lépe od ruky.

Foto: Milos BlechaUprostřed nádvoří chotěbořského zámku mezitím jeden z fotografů naší bandy fotografoval skupinku mladých lidí. Prostor kolem dokola uzavíraly stoly, byla radost vidět, že všechny jsou obsazené lidmi usrkávajícími lahodnou kávu. „A kam si sedneme my?“ ptal se muž, který si u mne právě objednal dvě espressa s mlékem pro sebe a pro svou paní. Naštěstí u jednoho čtyřčlenného stolu seděla jen jedna dvojice a tak si noví návštěvníci mohli přisednout k nim. Návštěvníci naší kavárny byli odkázáni k tomu si na chvíli odpočinout; káva se totiž podávala do klasických šálků a to nutilo člověka k tomu zdržet se v místě nádvoří.

Den byl nakonec delší, než jsme předpokládali. Původní plán zabalit to v šest se ukázal jako unáhlený. Lidé se s radostí vraceli a stále častěji přicházeli s konkrétním přáním: někdo měl radši kávu vodnatější, jiný mléčnější, další naopak silnou bez mléka a s hodně cukrem. Po setmění jsme na každý stůl položili zapálenou svíčku a když už i ona byla na tmu krátká, přisunuli hosti své židle směrem ke kávovaru, který zakrátko – jako oheň – tvořil dominantu v kruhu lidí.

Ideální mléčná pěna nemá teplotu vyšší než 70 °C a neobsahuje větší bubliny vzduchu.

Po půlnoci, když se lidé rozutekli, jsme mašinu sbalili, sesbírali hrníčky a naskládali vše spolu s prázdnými plechy od buchet do auta. Odjížděli jsme unaveni, ale s dobrým pocitem, že jsme pár lidem zpříjemnili sobotní den.