Ty vlaky už taky nejsou co bývávaly. Kopla jsem do obrubníku, když jsem viděla tu přicmundu, co se k nám blíží. Jenže počet lidí, co na zastávce stál a čekal společně se mnou na vlak do Kladna, též nebyl zrovna velký.

Řekla jsem si, že se tím nebudu trápit, protože když se tím nebudu trápit, mohl by to být docela fajn výlet. A to jsem přece chtěla.

Posedali jsme se tak, aby každý měl své soukromí. Nakonec nás výletníků bylo víc, než se mi na nádraží jevilo. Přispěchal ještě mladý pár v mém věku a už jsme jeli. Ale v tom vlak zase zastavil. Nastoupila ještě jedna mladá slečna, co stěží popadala dech a s úlevou padla do sedačky. Teď už jsme opravdu mohli jet.

Jak dlouho jsem se těšila až zase nasednu na vlak a pojedu kdovíkam. A záměrně jsem vybírala tuto příjemnější, leč zdlouhavější dopravu. „Vlakem? Najezdil jsem se jím tolik, že už ho nemůžu ani vidět,“ pověděl mi přítel, když jsem mu nadšeně večer vyprávěla, jak jsem jela ten den vlakem a jaké souznění jsem s ostatními cestujícími pociťovala.

Opravdové souznění. Naproti mne jely děti se svou babičkou. Tak jako já jsem své první cesty vlakem absolvovala s mojí babičkou a dnes se mi vybavují jako černobílá trochu zaprášená fotografie – dnes už mě dojímá vzpomínka na Kolín, kam jsem s ní léto co léto jezdila na prázdniny, i když tenkrát jsem prázdniny v Kolíně brala spíše za trest. Ale cestu vlakem, tu jsem milovala vždycky. Havlíčkův Brod – Čáslav – Kutná Hora. Pamatuji si obrazy, které jsem vídala z okýnka, ubíhající krajinu, stanice… obdivovala jsem muškáty, kterými byla vlaková nádraží vyzdobena. A legrační výpravčí stojící v pozoru a pískající píšťalkou a barevná lavička, která k nádraží patřila stejně jako ten výpravčí a jako ty muškáty. Bylo to jako z pohádky Honzíkova cesta. Najednou se mi zdá to všechno dávno, dnes mi nikdo nebalí svačinky do ubrousku, dnes tu sedím sama a na klíně mám položeného Něžného barbara.

Výběr knihy byl záměrný. Tentokrát cíl cesty mám. Nejedu jen tak pro nic za nic, ale jedu se podívat na výstavu Vladimíra Boudnika konající se v kladenských dolech, v nichž tento umělec-samorost několik let pracoval. Kladno? Co si pod tímto městem představit? Nikdy jsem tam nebyla. Snažím se zahnat vzpomínku na hokejový západ Kladno proti Dukle Jihlava, který jsem onehdá jako malá holka v Jihlavě navštívila. Ne, já jedu za kulturou, jedu za Boudníkem, za něžným barbarem. Namátkou otevřu knihu – kdy jsem ji četla, je to dávno? Nepamatuji – a v tom mi do klína spadnou záložky, které jsem si tam tak trochu omylem a tak trochu záměrně nechala: Lístek do kina na dánský film Hon, který jsme s přítelem navštívili při našem třetím výročí vztahu, neodeslaný pohled z Londýna s nadepsanou adresou bydliště mých rodičů a fotka z polaroidu, kterou mi zhotovil kamarád při našem prvním setkání.

Začtu se do bodu, na němž mi přistanou oči: „Vladimírek vždycky začínal jako by znovu, jako cizinec, jako dítě…“  vzpomíná Bohumil Hrabal na svého nejlepšího přítele. Jeho vyprávění je veselé, ale minulý čas, který Hrabal používá, připomíná Boudníkovu tragickou smrt, jež se stala pár roků před napsáním této knihy. Věta je mi sympatická a tak si ji založím. Jednou mi možná připomene tuto mojí první cestu do Kladna.