„Jako moucha si připadám, která lítá kolem světla, když myslím na celou tuhle známost. S tebou. Stydím se, že jsem byl pořád tak slabým. Pamatuješ, jaký jsem ti nabídl prstýnek? Jak jsem klekl a po kolenou se plazil k tobě, prosil a žebral o tvoji lásku? Pamatuješ na ten den?… “

Skoro se až stydím, že nahlížím do této červené knihovny; do intimní zpovědi člověka, nikoliv románového hrdiny, ale skutečného člověka, který podlehl kouzlu ženy, jež jeho city neopětovala. Jsem divákem příběhu vypadajícího jako zápletka na pokračování v argentinské telenovele; podobně se to i čte. Ve skutečnosti jde o velmi citlivý a bolestný příběh muže, jež všechny své fyzické i duševní tužby vkládal do svých dopisů jedné ženě. Psal: „Nikdo mne nezná, tak jako Vy.“

Zmíněná ukázka pochází z reálného dopisu od zamilovaného muže. Asi nikdy toho dotyčného nenapadlo, že jednou budou všechny tyto jeho milostné dopisy sesbírány a vydány knižně. Z jakého důvodu? Měl smůlu – stal se slavným, veřejnou osobou, která nezasluhuje tajemství. A vlastně co. Vždyť už je 50 let po smrti.

Ukradené tajemství dvou lidí! Dobře se to prodává. Rádi nahlížíme pod pokličku, sledujeme, že úspěšný člověk měl i své slabiny, neúspěchy. Ve své době byl známým umělcem, malířem. Vydal několik knih a pro řadu lidí zůstal vzorem. Byl sebevědomý, vzdělaný, později i osvícený mystik, kterému možná mnoho lidí nerozumělo. Jako umělec po sobě zanechal dostatečně široké a čitelné dílo, jako člověk několik osobních a intimních věcí. Ty od jeho smrti jsou –  anebo mají být – nás všech.

Ale nebudu to dlouho protahovat. Zveřejněné dopisy, které se mi náhodou dostaly do rukou, pocházely od Františka Drtikola a psal je Elišce Jánské, do které byl řadu let platonicky zamilován. Před sedmi lety byly jeho intimní zpovědi slavně odtajněny a ukázány široké veřejnosti. Prý slouží k pochopení jeho tvorby. Možná. Možná musíme toho slavného umělce prozkoumat skrz na skrz, abychom pochopili, co dělal a proč to dělal. Musíme pochopit… a najednou mi to slovo „pochopit“ nehraje s těmi láskyplnými vzkazy, ve kterých se jako člověk naprosto odhalil, a které měly patřit jediné osobě. Nemohu si pomoci, ale bylo mi jaksi stydno, když jsem listovala v knížečce složené ze soukromých zápisků.

Proč o tom ale píšu: Minulý týden byly zveřejněny Drtikolovy práce, které původně neměly být prezentovány veřejně. Přesto se Uměleckoprůmyslové muzeum rozhodlo, že je osmdesát let po jejich vzniku poprvé vystaví. Důvod? Slavný umělce má totiž kulaté jubileum a tak nastal čas ukázat zase něco nového! Zaobaleno: Práce jsou určeny pro širokou veřejnost, aby i ona mohla pochopit…

Výstavu jsem ještě neviděla, ale ujít si ji nenechám. Těším se na něco nového od Drtikola a taky se pokusím pochopit. Asi mi přitom nebude tak trapně, jako když nahlížím do něčího deníčku. Patrně to nebudou Drtikolovy nejlepší práce, nejspíš uvidím spoustu druhořadých věcí, které by možná fotograf nechtěl, aby byly vystavovány. Jenže Drtikol už je po smrti, a tím se stávají jeho práva nás všech. Anebo?