Prázdný papír. Myšlenky žádné. Na stole stopky, každou minutu musím několikrát otočit vývojnicí s filmem; opět vyvolávám. Dráždivá hudba se mi line z přehrávače. Myšlenky žádné a papír zůstává prázdný. Musím to stihnout do půlnoci!

Musím stihnout! Mám to na stole zarámované do červeného vykřičníku. Výstava, seminární práce do školy, odepsat kamarádovi na mail, kolečkové brusle, vyzvednou kávu, vyvolat filmy, vyprat a PONDĚLNÍK.

Je pondělí večer a já jednou rukou píšu pravidelný úvodník a druhou rukou vyvolávám filmy.

Bojím se přiznat si, že opět nestíhám. Jakoby to už patřilo k dnešní době nestíhat, jet na 200% procent, být plně vytížen. Práce, škola, záliby, sport a partner.. všechno je třeba stihnout. Zjistila jsem, že velkým uměním je umět odpočívat; lehnout si jen tak do trávy a nemyslet na nic. I to jsem dneska stihla, a to i přesto, že v mém sklerotníku nebylo o odpočinku jediné zmínky.

Na konci dne pak udělat tlustou čáru a říci si, co všechno jsem za 24 hodin dokázala stihnout; čím více toho je, tím lépe se usíná.

Jak v poslední době zjišťují, tento boj s časem nepostihl jen  mě, naopak, zdá se, že ho vede snad každý v mém okolí…. „nestíhám“ je oblíbené slovo každého internetového dialogu. Je skoro nutností to říct. Času je málo a rozptylů mnoho.

Syndrom nestíhačství zasáhl přirozeně také fotografii. Není to nakonec právě fotografie, která nejlépe charakterizuje moderní zrychlenou éru? Cvak a je hotovo, proč se s tím malovat, proč o tom psát, když jedna fotografie vydá za tisíc slov, proč něco hloubavě zkoumat, proč se zastavovat. Proč nosit vzpomínky v hlavě, když všechno mohu zaznamenat fotografickým aparátem. Tak stihnu mnohem víc, navštívím víc zemí, víc toho uvidím, víc zažiji, a fotografie mi pomůže všechny zážitky zarchivovat. A děti rostou jako z vody.

Digitální fotoaparát je nejvýstižnějším symbolem této doby. Tisíce snímků, které člověk už ani nestíhá prohlédnout, natož zpracovat. Jeden zážitek střídá druhý, je potřeba to míti zaznamenané. Viděl jsem to a jde se dál.

S klasickým fotoaparátem je to přece jen o něco složitější; práce s ním je mnohem pomalejší a každé políčko je dražší; fotograf  pracující klasicky si dvakrát rozmyslí, co vyfotí. Poté následuje vyvolávání filmu, vybírání nejlepšího snímku, zhotovování konečné fotografie. Je to zdlouhavý proces, ale nic to nemění na tom, že je to práce, kterou chce současný zaneprázdněný člověk co nevíce uspíšit.

Dovyvolala jsem, doprala i dopsala a tím den pokračuje..