Zvláštní noc, kdy muzejní světélka světélkují až do hluboké noci. Kdy alespoň pro jednou můžeme říct: Jsme kulturní národ. Kultura jako společenská událost, to je Muzejní noc.

Noc muzeí probíhá v různých regionech po celé ČR, pro Prahu pro tentokrát (kvůli červnovým záplavám) připadl termín nejposlednější. Ani chladnější září však pražské návštěvníky neodradilo a dveře do galerií se opět netrhly. Účast? 150 000 vstupů – sice o 50 000 méně než v minulém roce, ale i tak je to na české poměry až až.

Mám ráda tu atmosféru. Nejde o umění, ani o kulturu – pojďme si to přiznat – jde o náladu, která Muzejní noc provází; kdy galerie zůstávají vzhůru až do jedné do rána a lidé jeví – anebo předstírají – zvýšený zájem o umění. Kulturní instituce se zaplní jako bychom byli někde v Londýně, nebo v Berlíně. Nebo snad v New Yorku. Pro jednou.

Jakoby si to Pražáci (a zbytek národa) šetřili pro tuto noc. Kdy je vstup do galerií volný. Rozuměj, je to zadarmo. Pak musí polevit i ti největší kulturní barbaři. A když už i tu Slovanskou epopej zpřístupní gratis, pak táto, přece musíme jít!

Nepamatuji si, že bych živě viděla takovou frontu do Národní galerie, jako na banány se říká, ale to jsem nezažila a přece jsem tento postkomunistický slovní obrat použila. Jako na banány. Do Veletržáku. Snad nějaká performance, nebo co. Nevěřím vlastním očím. A to tu teď jako budeme stát? Né, to je na Muchu, tam my nejdeme. Předbíháme dlouhou stojatou kolonu, která právě šetří 180 korun, a míříme si to přímo do nejhořejšího patra. Na Drtikola. Na Kupku. Na Bílka. Až nahoru.

Veletržní palác – to místo znám, ale jako bych ho naplněné nepoznávala. Vždycky to pro mne byla tak trochu podezřelá budova. Říkala jsem Místo duchů. Možná tam straší. Možná je to strašidelný dům. Uvnitř velkolepý prostor – bílé holostěny a na nich dlouhé stíny. Ticho. Samé ticho. A nikde nikdo. První druhé třetí čtvrté patro. Klid, prázdno, léčebna pro vykřičené, vyřízené, vytížené. A i ty duchy má. Šoupají nohama po zemi a víčka unaveně do země a země jim je cosi neznámého. Ale zdmi projít nedokáží. A jestli jo, tak mně to ještě neukázali. Ani Muzejní noc, kdy jsou najednou na očích tisícům lidí, je z jejich jiného světa nevytrhne. Ani Kubišta, ani Fila, ani nikdo jiný je nedonutí zvednout zrak. Nech je být.

Míjíme další a další návštěvníky. Jdeme dolů, oni nahoru. Venku chladno a stále fronta na Muchu. Ještě hodinu, pak se dveře všech těchto institucí – včetně Veletržního paláce – zavřou a za rok se tu zase všichni sejdeme.