Vyšli jsme z galerie na malé náměstí v centru města. Venku se zatím dalo do deště. Mineme pár spěchajících nohou skrytých pod deštníkem. Jinak je město prázdné. „Stejně je to zvláštní, že tady, v nějakém Brně, má výstavu jeden z nejlepších světových fotografů.“

Výstavě Jaromíra Funkeho, kterou pořádá Moravská galerie, není co vytknout. Je skvělá. A přesto, když jsem se zde na ni byla podívat před měsícem poprvé, byla jsem jediným návštěvníkem. Mohla bych se radovat, že mám Funkeho pro sebe, jenže mě to nijak zvlášť netěšilo. Odcházela jsem předčasně. Být sám v galerii není žádný zážitek, ale jenom samota. Podruhé to bylo lepší, už jsem na výstavě nebyla sama; minimálně bychom tam byli s přítelem dva a už tedy bylo s kým sdílet své dojmy. Kromě nás tam byli ještě nějací návštěvníci, ale ti by se dali spočítat na prstech jedné ruky. Kde jsou ty davy, co tu mají být? Copak retrospektiva Funkeho nikoho nezajímá a pakliže je nezajímá to, pak co je tedy zajímá? Takové otázky jsem si kladla. Bez odpovědi.

Jsem zvědavá, jaké účinky přinese volný vstup do stálých expozic, který Moravská galerie zavedla začátkem prosince. Ukáže se, zda je příčinou vyprázdněných galerií opravdu vstupné, které lidé shledávají jako příliš vysoké, anebo je důvodem obyčejná lenost a nezájem o umění. Bojím se, že to druhé. Pamatuji si na zážitek z Londýna, kde jsem navštívila výstavu srovnatelnou s Funkeho retrospektivou. Tenkrát tam visely pouze portréty Mana Raye. A ač vstupné nebylo zrovna nízké (tedy rozhodně vyšší než v Brně), Funke by mohl americkému fotografovi (alespoň co se návštěvnosti týče) závidět.

Míříme do antikvariátu. Já, plna ještě nevstřebaných pocitů z výstavy, sahám po knížce, kterou jsem kdysi dávno četla. Antikvariář zahládne skrz průhlednou tašku obal Funkovy knihy, již jsme zakoupili na výstavě. „Funke?“ zajímá se. „Ano. Má tady v Místodržitelském paláci výstavu.“ Neví.

Z Brna jedeme do Vídně. Zítra půjdeme na výstavu Luciana Freuda, kterou připravilo Kunst Historisches Museum a na Matisseho do Albertiny. U Matisseho nás zaskočí fronta dlouhá až ven. Ve frontě budou postávat nejen turisti, ale směsice lidí od prostě vypadajících po bohaté elegány. Překvapí nás, jak často uslyšíme náš jazyk. Poté půjdeme na svařák na Museumplatz, kam chodí lidé všech věkových kategorií trávit svůj volný čas. Prostor je tomu přizpůsoben. V létě i v zimě je tu k dispozici jednoduché vybavení, které zajistí člověku, aby se zde cítil pohodlně. Vypiji svařák a budu si pochvalovat, že už jsem dlouho nepila tak dobrý svařák jako tady, kde ho dávají do normálních neplastových hrnečků. Venku bude celou dobu pršet, ale zdá se, že déšť zde není důvodem, aby se člověk schovával. Na trzích si v nočních hodinách dáme pražené kaštany. Kolem nás budou stále proudit davy lidí sršící pohodovou náladou. Stále je důvod se radovat a udělat tuto noc věčnou.