Skočila jsem do vody, abych to nezdržovala; času bylo málo a voda byla příliš studená. a taky jsem si sama sebou nebyla moc jistá, ale to souvisí s tím časem. Prostě jsem to chtěla utopit.

Je to tak správně? A co je dobře? A co dobře není a kdo, kdo sakra jsem? Mezi lidmi mě napadají různé věci, většinou jsou zabaleny do otázek. Jsou vlezlé, páchnoucí, sužující, nepohodlné a tíživé – jako dopolední ospalost, ale jsou jaksi rutinní. I tady, tisíce kilometrů daleko od běžného času.

Vlny mířily proti mne, spíš jsem s nimi zápasila, bylo to vysilující a voda byla studená. Ten den bylo moře  rozbouřené víc než kdy jindy. Turisti raději zůstávali v pohodlí svých lehátek, obraceli se z jednoho boku na druhý, v pravidelných intervalech chtěli dohnat to, o co je připravila dlouhá zima a jakoby chtěli ještě o trochu víc. Jako sběrači sezónního ovoce si chtěli udělat zásoby do příští sezóny.

Vlastně už jsem byla docela daleko od břehu. Alespoň natolik daleko, abych viděla jenom drobné tečky na malé pláži ukryté mezi skalisky a lesy. Křik turismu ke mne nedosáhl už ani v nejmenším. Slyšela jsem jen vlny, jak se převalují, cítila jsem jejich mohutnost a moc. Otočila jsem se od břehu a viděla jen nebe a moře, celý svět jsem viděla a člověk v něm nehrál sebemenší význam. Přesto uprostřed toho jsem byla já, zbloudilá jako psaní, jemuž byl vymazán obsah. Zavřela jsem oči.

Mé tělo se houpalo v rytmu vln. Nikam jsem nemířila, nechala jsem to na něm-na moři, kam mě požene. Kopala jsem nohama do prázdna, abych alespoň udržela tělo na hladině, ale i tahle snaha mi přišla skoro až komická. Kam až jsem musel´. Hlava byla čistá, konečně čistá. Kam až jsem musela doplavat, abych tento pocit lehkosti zažila.