Tak mám pocit, že se mi z toho pomalu stává dvanáctník a ne pondělník. Ne, že by snad byl dnes dvanáctý díl, ale pondělník, který má jedinou podmínku, aby vznikal v pondělí, píšu pravidelně v pondělí před půlnocí.

To abych se trochu omluvila v úvodu. Právě jsem dovyvolala filmy, které mi ležely v lednici několik měsíců, možná od minulého léta, ani nevím. Mám ráda tyhle překvapení a mám-li říct, co mám na klasice nejraději, pak asi tohle; ten moment, kdy si prohlížím proti světlu vyvolaný film a nemůžu si za boha vzpomenout, kde je to focený a komu ta průhledná hlavička vlastně patří. Pak ještě dlouhou dobu si tím lámu hlavu, než se dostanu k tomu filmy naskenovat či nazvětšovat…

Ale to už trochu předbíhám. K tomu, než na vyvolaný film mohu nahlédnout a vzpomínat kdy, kde a s kým a znova se vracet a znova to prožívat, když poté spatřím hotové fotografie, tak tomu přechází ještě dlouhý proces v černé komoře, který (jak to tak říct) je pro mě občas utrpením. Ale neměnila bych, protože právě on mojí pozdější radost nad hotovou fotkou násobí.

Vyvolávání je dlouhý proces a právě to čekání, myslím si, hodně lidí od focení na klasiku odrazuje. Dlouhý je nejen v tom, že na hledáčku nevidíte okamžitý výsledek své práce, ale i v tom, že výsledky často nejsou v začátcích žádné anebo jsou mizerné. Tak to bylo alespoň u mě. První film jsem si v komoře omylem osvítila, druhý mi nešel nacpat do cívky, třetí byl prázdný, pak podexponovaný…

Chce to trpělivost. Trpělivost, Andreo!

S tou cívkou mám stále problémy. Neposlouchá mě, nespolupracuje. Pravidelně mě v půli zradí a zasekne se. Jsem zatěsněna v temné komoře a počítám do deseti, pak do dvaceti. „Anebo plač plač plač, anebo plač ve tmě,“ recituje mi k tomu Filip Topol. Nevzdávám to a na podesáté ten film do cívky opravdu nacpu. Tím je to nejhorší za mnou a já se přemisťuji k umyvadlu.

To ostatní už je jenom třešnička, kterou si užívám. Přelívám, obracím, máchám a pak .. nad lavorem s vodou jsem v očekávání, co mi film ukáže. Anebo taky neukáže. Dnes jsem vyvolávala tři filmy – jeden z toho se nepovedl vůbec, jeden jakžtakž a ten třetí se zdá být v pořádku – jen mám pocit, že snad ani nepatří mě. Kdy, kde a s kým?

To všechno ke klasice patří a pro to všechno klasiku miluju.