Lidé kolem mě nápadně kroutí hlavou. Je trochu jiná, říkají a myslí tím divná. A co když divní jsou oni? Kdo určuje toto normu o „divných a normálních“?

Tak trochu se na mě ta paní v obchodě ušklíbla. Nepamatuji si už přesně její výraz, ale měla jsem pocit, že jsem zahlédla drobný úšklebek. Možná jsem si to namlouvala, možná mně samotné přišlo divné kupovat si v jednadvacátém století pásky do psacího stroje. Jak řekla prodavačka: „Kdo taky dneska píše na stroji…“ ha. Ona na stroji nepíše, protože má počítač, samozřejmě jako snad každý člověk v dnešní době, i já ho mám, tak proč proboha.

Snad protože miluji ten jeho tón, když si do něj jen tak na prázdno poklepávám, možná proto, že jsem si usmyslela, že je živým tvorem, jediným spolubydlícím, mým blízkým. Stroj s duší. Není dokonalý; dvojité vé má o něco menší otisk než ostatní písmena, naopak tečka je jeho dominantou, aby bylo jasné, kde věta končí. Je to stroj důmyslný – pochopil, že dvojité vé může vypustit, aby přidal síle na tečce – na té, o které se nediskutuje.

Občas mě i potrápí. Když udělám chybu, už mi ji neodpustí a když udělám gramatickou chybu, jakoby mi ji ještě zvýraznil a já si nadávám a příště už jsem pozornější i pomalejší ve svém psaní. Psaní jen tak, pro radost z psaní.

Nicméně, ještě dříve než jsem svůj stroj pasovala na sobě rovného – na tvora s duší a srdcem –  byl pouhou věcí, která měla člověku především usnadňovat život. Můj stroj má ve své tónině jakýsi smutek od té doby. Zažil vrchol slávy, kdy se bez něj lidé neobešli, kdy do něj klepali den co den a on mohl povídat a radovat se z toho, že je k užitku. Jeho éra časem ustupovala a on stárl a přestával mít smysl, až se docela zařadil mezi zbytečné krámy nebo rekvizity, na které sedá prach a lidi nad jeho osudem zapláčou; ale spíš si zapláčou sami nad sebou, nad tím co pamatují nebo  už zapomněli.

Jeho místo mezitím zabrala dokonalá mechanika – stroj, jež má snahu člověka přechytračit  a dát mu ještě více najevo, že je bytostí naprosto zbytečnou. Počítače, které měly původně lidem práci urychlit a usnadnit, v určité fázi člověka přerostly a už jsou to více oni, kdo nám vládne a diktuje, a nikoliv my jim. Počítače duši nemají už kvůli své tyranské režii. Dělají nás závislými a my nejen musíme, ale i chceme. Co je to normální? Normální je být 24 hodin on-line? Normální je mít přátelé pouze na síti? Co je normální? Mít poslední model od Applu?