Občas přemýšlím o slovech, která používáme stále dokola, automaticky a bezmyšlenkovitě, až se z nich stávají prázdná klišé …

Třeba slovo jedinečnost. Lingvistickou analýzou odhalíme hrdou jedničku, v jejímž kořeni je však ukrytý jed. Podobným jazykovým oříškem je slovo umění. Po rozlousknutí zůstanou pouhá dvě písmena – um. Umělec by měl být člověk, který něco umí. Nebo ne? Honba za dosažením titulu ‚umělec‘ často zanechává umělou pachuť. Slovo hra je ještě o něco zapeklitější. Děti si chtějí hrát, hráči vyhrávat a ‚tvořivci‘ (nebo umělci?) si chtějí vyhrát. Tvoření nesmí být závod o první příčky. Každý z nás je z podstaty tvor jedinečný a tak i každý lidský výtvor musí být jedinečný. Kdo se ale snaží být jedinečný za každou cenu, tu a tam prosákne ona kapka jedu.

Tvorba je činnost intimní a samotářská, při které sice myšlenky úplně nemizí, ale společně s egem jsou zahaleny v mlze pocitů, v níž člověk ztrácí orientaci v časoprostoru a někdy i půdu pod nohama. Tvoření je niterný proces. Někdy radostný, jindy bolestný, ale vždy naplňující. Až je toho člověk plný po okraj a přeteče. Třeba na papír, nebo do hlíny … A zrodí se křehká krása, která vyletí do světa jako motýl, aby zdobil, dával naději a inspiraci. Záplava umění není žádná katastrofa, proto se nebojte naplňovat a přetékat!

_