„A že zrovna tam,“ říkala mi mamina posměšným tónem do telefonu, poté, co jsem ji sdělila, že na dovolenou jsem se tenkrát vydala nikoliv k moři, ale do Ostravy, „co tam můžeš vidět.“  Toto industriální město má a vždy mělo, tak nějak pošramocenou pověst. A tak lidé zaslepení předsudky nevidí mimořádnost jejího charakteru…

Ačkoliv poslední zprávy, které z Ostravy prosakují, vyznívají jaksi pozitivně: Colours of Ostrava dává alespoň na chvíli zapomenout, že Ostrava bývala dříve nehostinným městem drsných lidí; koncerty s pohledem na vysoké pece a bývalou koksovnou, nedávno to byl Philip Glass, jež tu pět hodin pěl v nově vybudovaném koncertním sále zvaném Gong v Dolní oblasti Vítkovic, a to se pak sjíždějí lidé z celého širokého okolí a Ostrava se rázem stává centrem dění. Jenže jaká je ve skutečnosti Ostrava, když tu zrovna neprobíhá žádná kulturní „matějská“?

Viktor Kolář

Když koncert skončí a poslední návštěvník opustí ocelové srdce republiky, jak se Ostravě dříve říkalo, když se město utiší a lampy zhasnou, pak byste těžko řekli, že se nacházíte co do počtu obyvatel ve třetím největším městě u nás. Přes noc zůstává z návštěvníků jen hrstka, kterým nevadí, že noc stráví v panelákovém pokoji, jehož cena se blíží ceně lepšího hotelu ve Vídni, kterým nevadí, že v poledne těžko budou nacházet místo, kde příjemně poobědvat. A večer už zase není kam jít. Město jakoby zhasínalo spolu s večerními zprávami na Nově.

Jediným východiskem se stává Stodolní, jejíž známost dost možná převyšuje pověst samotné Ostravy. Jenže už jak do této třídy vejdete, kde každé slovo je přehlušováno jakýmsi neurčitým diskotékovým remixem, kde strop vytváří všemožné řvoucí billboardy, a kde každou chvíli významně přibrzdí bílá audina nebo merces, pak vám musí být jasné, že tady něco nehraje. Tohle přece není Ostrava. Ostatně našla bych přirovnání: jít hledat Ostravu do Stodolní, je jako vydat se za Prahou na Václavák, v obou případech jste vedle, jak ta…

Viktor KolářKam tedy potom jít? Ostrava je ale v tomto ohledu oproti Praze o trochu tajemnější. Neználek bez průvodce bude muset vynaložit trochu úsilí, pokud se odmítne spokojit s jinou variantou slibující proklatě dobré kuře a odmítne po poledni srkat hnědý patok, jež v naší zemi nese obvykle název presíčko. Nabízíme vám teď pár tipů, kterými sice nezaručujeme, že to je opravdu to nejlepší z Ostravy, ale minimálně je doporučujeme k návštěvě.

Galerie a antikvariát Fiducia

Prvním místem, které mě nadchlo svou duchaplnou atmosférou, byl antikvariát a klub Fiducia v centru Ostravy. Knihomol se rád pozdrží v přízemní části, která skrývá při trošce hledání opravdové knižní skvosty. Ale i galerie v prvním patře může návštěvníka mile překvapit. Prostor v současné chvíli ještě stále plní fotografie Pavla Hečka, ačkoliv výstava má již po termínu; dalším umělcem, který bude prostor Fiducie po prázdninách hostit, bude fotograf Martin Tůma. Galerie Fiducia, která vznikla v roce 2001, je relativně široce zaměřená: kromě děl mladých umělců představí čas od času také tvorbu zasloužilých klasiků, v minulosti to byli například I. Pinkava, Tono Stano, V. Reichmann, E. Medková nebo J. Rössler. Nutno však dodat, že aktivity Fiducie přesahují rámec běžné galerie; pro veřejnost tu probíhá pestrý program zahrnující přednášky, besedy, autorské čtení apod.

Viktor Kolář

Kavárna Ostravanka

Po návštěvě antikvariátu a galerie, kde strávím celé dopoledne, dostávám obyčejně chuť na dobrou kávu. Jenže kam na kávu v Ostravě? Po několika nepříjemných zkušenostech odmítám riskovat a tak si již dopředu vyselektuji na internetu výběr nejlepších dostupných kaváren. Nakonec s čistým svědomím mohu doporučit kavárnu Ostravanka v Milíčově ulici. Ačkoliv připomíná charakterem více bistro, káva je tu nadstandardně dobrá. Nepříjemným zjištěním bylo, že většina kaváren v Ostravě má o víkendu zavřeno anebo má výrazně omezenou otevírací dobu.

Ostravské (ne)štěstí v Porubě

Viktor KolářŘíkalo se tomu „Socialistické štěstí“ a dnes, když vznik tohoto města ve městě jaksi pozbyl smysl, připomíná Poruba více uzavřené ghetto, odkud není úniku. Myslím, že ji stojí za to navštívit, aby si člověk tak říkajíc „udělal obrázek“; ne fotografii, ale představu o tom, co štěstí v Ostravě bylo a možná ještě stále je. Asi nejlépe osud Poruby vystihl literát Jan Balabán při jedné vernisáži v roce 2006: „Artiklem Poruby je občanská vybavenost. Poruba je dokonale zásobeným městem, kde nikomu nic nechybí. Porubský patriot v roce 1982 mě přesvědčuje: ‚Já nemusím jezdit do centra. Já už jsem v centru nebyl takových deset, patnáct, možná dvacet roků. Čemu? Čemu bych tam jezdil? Tu máš všechno – zdravotní středisko, obchody, čistírnu, tuzex, mototechnu, co chceš, polikliniku, jesle, školky, základní školy, učiliště, průmyslovku, vysoku báňsku, dům kultury, dům potravin, co chceš, pivo parky buček jižní ovoce, co chceš? (…) A tak tam všechno má dodnes a kalným zrakem starce hledí na herny a výčepy sudového vína v bývalých mateřských školách, na opuštěná hřiště s rezavými prolízačkami pro děti, které už dávno z Poruby odešly.“

Hradčany v Ostravě

Viktor Kolář Viktor KolářNejsem si jista, zda ostravská Poruba je vhodná na focení, pokud člověk nechce sklouznout k plytkému a povrchnímu sociálnímu dokumentu; pro focení bych ale doporučila Vítkovické železárny; navečer, když slunce je nízko a železné roury své stíny tisknou na monumentální betonové stavby. Sem tam se v hledáčku jakoby omylem mihne i nějaká  břízka, nějaká ta zeleň, pro kterou v této ocelové džungli nebylo dlouhé roky místo. Jenže už ani ty „Ostravské Hradčany“ nejsou, co bývávaly. Horníci, kteří tu dříve fárali, dnes na stejných místech provádějí zvědavé turisty. Jistý manažer, jemuž zaměstnanci říkají příhodně „naš šef“, se rozhodl dát Dolním Vítkovicím novou (lepší) podobu a přebudovává původní zástavbu na multifunkční a interaktivní prostory, které, doufá, přilákají turisty z celého širokého okolí. Avšak manažer chce jít ve svých vizích ještě dál, v budoucnu by tu tak měl stát nově vybudovaný vysokoškolský areál, obchody, hotely a kanceláře. Možná je tedy poslední možnost zachytit Vítkovice v (alespoň z části) původní svérázné podobě.

Na sklenku do Areny

Otázka, co s načatým večer v Ostravě, se zdá být více než složitá. Míháme herny, hlučné bary a všemožné putyky, které střídají mezery hluboké tmy. Rázem jsme v centru a město spí. Jen náhodou narážíme na jakési světélko v prvním patře činžovního domu. Objevujeme tak Starou Arenu – zvláštní alternativní prostor v retro stylu a s obrovskou dírou místo okna. Jistě to nebudou jenom lidové ceny, co nutí člověka, aby si toto místo zamiloval a pravidelně se sem vracel. Panuje tu pohodová atmosféra, kterou vytváří sympatický kolektiv lidí a příjemná hudba. Tečkou už může být jen bílé víno, jež chutná po ovoci a káva, typicky ostravská káva se vší svou drsností a surovostí, která přesto dokáže pohladit na duši. Když člověk je ochoten ji takovou přijmout.

 Viktor Kolář

K článku jsou použity fotografie Viktora Koláře, jehož retrospektivní výstavu můžete vidět do konce září na Staroměstském náměstí v Praze.