Kdybych hledala šokující umění a kdybych chtěla přemýšlet o mezích v umění, podívala bych se patrně do portfolia nějakého japonského umělce. Včerejší film mě opět přesvědčil o tom, že Japonci nemají ve své fantazii hranic a nebojí se to ztvárnit. A říkat tomu umění. Legendární japonští fotografové jsou toho ostatně důkazem.

„Změna programu,“ hlásal mi pán u pokladny, když už jsem držela v ruce dva zakoupené lístky. „Aha,“ vysoukala jsem ze sebe překvapivý slůvko. „A na jaký film tedy jdu?“ Nevěděl. Prý nějaký japonský. Asi. No dobrá.

Pozvala jsem přítele do kina, tentokrát jsem byla na řadě s výběrem já, a to že nemám věci pod kontrolou, mě trochu znejistilo. „Změna programu,“ předala jsem informaci příteli. Jak se to jmenuje? Prý nějaká Korida lásky, přečetla jsem název z lístku. Ten tušil. To je ten film, kde mu ho na konci uřízne? Ehm, no to snad nebude on. Snad ne.

To, že se přítel nemýlil, nám bylo jasný od první scény (ani jsem si nevšimla, že by byl film věkově omezen).

Střídavě jsem buď hleděla na plátno a rudla při každé ostřejší scéně anebo se schovávala do přítelova rukávu. Postupem času mě scény nechávaly čím dál tím chladnější… Na konci, kdy hlavní hrdina umírá, se odehrála opravdu ta scéna, kterou přítel prorokoval ještě před začátkem představení. V té chvíli se zvedl první a jediný návštěvník kina a demonstrativně odešel. Křečovitě jsem držela zavřená víčka. Nemusím vidět všechno.

Film byl uveden jako umělecké dílo v roce 1976 a dodnes si o něm mnoho lidí myslí, že se jedná o umělecký počin. Anebo naopak. Umění anebo porno, přou se mezi sebou dvě skupiny. Podobně je to i v případě japonské fotografie.

Nobuyoshi ArakiAsi nejznámějším japonským fotografem je dvaasedmdesátiletý Nobuyoshi Araki. Jeho fotografie jsou přesně takové –  na hranici anebo těsně za hranicí. Něco mezi uměleckým pornem a pornografickým uměním. Fotograf, jenž vyrůstal v prostředí nevěstinců, se se smrtí setkával již odmala. Snímky, které odstartovaly jeho kariéru, nafotil na svatební cestě a už v nich se setkáváme s nahotou, s násilím a s odkazem na smrt. Poté, co zemřela Arakiho manželka, se jeho fascinace smrtí jenom prohloubila. Mimochodem, tento rodák z Tokia fotil i svou manželku, jak umírá, její poslední dny, její těžký boj se zákeřnou nemocí. A držel v rukou fotoaparát i ve chvíli, kdy v nemocnici naposled vydechla. Díval se na ni, už jako na mrtvou, skrz hledáček. Fotoaparát mu pomáhal překonávat bolest a samotu po její smrti ve chvílích, kdy mu byla jediným společníkem jeho kočka. Poté znova začal vnášet do svých snímků erotické fantazie, ale pocit osamělosti už v nich zůstal.

Eiko HosoeO něco schůdnější fotografie vytváří Eiko Hosoe. Ačkoliv i u něj nacházíme neskrývanou fascinaci smrtí a erotikou, jsme schopni připustit spíše, že se jedná o umění. Možná proto, že zrnité černobílé fotografie tohoto osmdesátiletého japonského fotografa jsou, na rozdíl od Arakiho, často jenom v náznacích. Fotí části těla, vytváří příběh, který má vyvrcholit až ve fantazii diváka. Přitom si citlivě hraje s kontrasty černé a bílé, s bolestí a něžností. Vedle toho je ale i vynikající filmař a reportážní fotograf.

 

Kohei YoshiyukiKohei Yoshiyuki má úplně jaký přístup k práci. Působí ve své práci spíše jako dokumentátor, jako voyeur s fotoaparátem, který nás informuje o svých nočních pochůzkách parkem. Fotografie, které vytvořil mezi lety 1971-1973, zachycují heterosexuální i homosexuální páry, jež byly jako by náhodou spatřeny a vyfotografovány. Díky těmto fotografiím se stáváme diváky těchto sexuální her i my diváci. V podobném duchu se nese další Yoshiyukiho série s názvem Hotel lásky.

Shomei TomatsuOdlišné témata, ale podobný přístup k fotografii volí Shomei Tomatsu. Fotograf, který zemřel ve dvaaosmdesáti letech na začátku letošního roku, se zapsal do podvědomí lidí snímky, které pořídil v Japonsku při 2. světové válce. Fotil momentky při svržení atomové bomby anebo dokumentoval znetvoření těla radioaktivním zářením… s odkazem na válku a na smrt se setkáváme ve většině jeho snímků. Shomei Tomatsu byl jeden z předních japonských válečných fotografů, jehož dokumentární snímky byly vystaveny i v Muzeu moderního umění v New Yorku.

Daido MoriyamaAčkoliv Daido Moriyama nefotí ve válečném prostředí, působí jeho snímky podobně surově a násilně jako v případě Tomatsuovy tvorby. Daido Moriyama je znám především svými fotografiemi z ulic Tokia. Scény často zachycuje v nezvyklých úhlech, jakoby ledabyle, jako obyvatel, který si je vědom nebezpečí, které mu hrozí na každém kroku. Tento pocit ještě zvyšuje ostré kontrasty černé a bílé, které jsou pro jeho fotografii typické.