Má ráda variabilitu, výtvarno a sama sebe považuje za „nervózního fotografa“. Říká, že Múza je potvora, jež se jí doposud nepředstavila a nepřipadá si, že je někdo, kdo tvoří umění. V dnešním DONAHA je autorka plná pokory a zvláštní intuice – Bára Nebeská.

 

Jaká byla Vaše cesta k umění?

Těžká otázka! Nepřipadám si totiž jako někdo, kdo tvoří umění. A po pravdě, nemám moc ráda, jak se s tímto slovem nakládá. Plýtvá se s ním a tím pádem ztrácí na hodnotě. Aby mělo slovo umění ve vztahu k nějakému výtvoru váhu, musí ho vyslovit někdo jiný než sám autor. A i ten dotyčný by měl mít za sebou určitou cestu, či vlastní práci, která dodá jeho slovům váhu. Osobně sama sebe vidím pouze jako „autorku“. V tom je myslím ta pravá podstata.

Nedá se říct, že bych si prošla nějakou speciální cestou. Na základce jsem na školních výletech fotila převážně popelnice a zatoulaná psiska. Doma zase bordel za zahradou a někdy fragmenty kamarádek či domácí zvěře (tam počítám i sestru). Moje maminka (plně ji chápu) v tom umění bohužel nepoznala a hrozila, že už mi žádný film nekoupí, pokud nebudu fotit něco normálního. Na střední mě zase strašně bavil předmět Dějiny umění. Tento vliv je patrný zvláště na mé levé noze, kde nosím fragment obrazu Franze Marca Lišky. (Takže nene, není to krvavá rána ani Bambi).

A co se týče focení, mezi mými smělými popelnicovými začátky a současnou „tvorbou“ byla poměrně dlouhá pauza, ale vždycky jsem věděla, že chci fotit. Jen trošku trvalo, než jsem pořídila aparát a konečně začala.

 

14010025_600694163445733_673211357_n

V ambitu Filipa Neri

 

Jakému žánru se věnujete, z jakého důvodu?

To je takové moje věčné dilema. Obdivuji autory, kteří se drží jednoho tématu a zvládají si udržet úroveň a pozornost diváka. Osobně se k tomu nedokáži „donutit“, což je na druhou stranu asi dobře. Nevím. Fotím tak více méně všechno, ale snažím se, aby výsledné fotografie měly nádech do výtvarna. Mám ráda variabilitu, proto ráda střídám volné focení, akt, reportáž, street, ale také řekněme civilní fotografie, které si fotím pro Week of life. Ráda mám také Instagram, a tím pádem mobilní fotografii.

 

Co Vám to, co děláte, dává či bere?

Jediné negativum vidím v tom, že mi focení doslova ukradlo čas na čtení. Dříve jsem bez knížky nevykročila z domu a i tam jsem ji tahala jako kočku z místnosti do místnosti. (Dnes už po domě tahám jen naši věčně protestující živou kočku). Ale (naivně) věřím, že až se z pracující studentky konečně stanu jen pracující, a že by už bylo na čase, najdu si vedle vysedávání u vlastních a cizích fotek i čas na své milované (nejen staré) knihy.

 

14012133_600694290112387_1526206053_n

Femme…

 

Jaké pocity prožíváte při tvorbě?

Sama sebe označuji jako „nervózního fotografa“. Když se rozhodnu jít cíleně fotit například street, vycházím z bytu s pocitem, že určitě nic nevyfotím. Proto to raději moc často nedělám. V tomto ohledu mi hodně pomáhá focení do weeků, kdy fotím vlastně celý den a ten proces je pro mě o poznání přirozenější. Moc ráda mám též společné akce s naším fotoklubem Faun. Při těchto příležitostech nemám nikdy pocit, že něco musím. Užívám si tu směsici podobně ujetých bláznů a baví mě fotit tato naše setkání (pokud se nesejdeme jen v hospodě u piva) jako reportáže. No, ale většinou se setkáváme v hospodě u piva.

 

Kdo či co je Vaší múzou?

Zatím se mi potvora nepředstavila…

 

Jaký je Váš cíl, sen, přání?

Vždycky jsem obdivovala autory, nemusejí to být jen fotografové, kterým se podařilo zachytit nějakou historickou událost, zdokumentovat třeba bezděky něco důležitého a prostě zažít ten pocit, že jsem „byla u toho“. Něco, u čeho si třeba ještě dlouhou dobu neuvědomím, že to nemá cenu jen pro mě, ale i pro další generace. Něco, díky čemu si budu moci říct, že jsem tu černou škatuli nebrala do rukou zbytečně.

 

14012026_600694320112384_892569653_n

Panoptikum podle Matěje

 

Jakou vlastnost (schopnost) by měl mít dobrý fotograf a co myslíte, že naopak může tvůrci uškodit?

Samozřejmě by měl mít ono dobré oko a umět se kolem sebe dívat. Neměl by se nechat svazovat konvencemi a úzkoprse se držet pouček a návodů. Měl by být prostě svůj, ať už mu okolí říká cokoliv. Na druhou stranu by měl být schopný sebereflexe a umět přijímat rady a kritiku. Ať už je vlídná, či nikoliv. Myslím, že nejvíc může uškodit, když se člověk bere příliš vážně a k focení přistupuje už předem s tím, že tvoří to velké „umění“.

 

Děkuji za rozhovor a a přeji Vám „být u toho“!

 

Barbora Nebeská

13988884_600694463445703_592486867_n… si usmyslila, že lidské tělo je krajina, kterou prozkoumá do nejmenších detailů, někdy až nepřípadných, nalézá neobvyklou a jemně erotickou krásu tam, kde jiní vidí jen obyčejnou nahotu. Zabývá se výtvarnou fotografií a nejraději má rozmazané fleky, proto se svým aparátem neustále šermuje, vzbuzuje pozornost kolemjdoucích a v krajních případech je i děsí povinnou (a mnohdy nechtěnou) účastí na snímcích.

Fotografovat se nikdy nenaučila, ani nemusí, protože vše za ní udělá zvláštní intuice, které nikdo nerozumí a není možno ji zprostředkovat. Její schopnosti pramení z vrozené paličatosti, kdy trpělivě odmítala, že to dělá blbě, a trvala si zarputile na svém.

(Napsal Martin Dobeš, kolega Báry z fotoklubu Faun a NaPokraji)

 

Tvorba Báry Nebeské