Návraty puristického piktorialismu

Mám moc rád podzim. Ve všech svých projevech, ať už mlhavý, či zalitý zlatavým světlem nízko postaveného slunce,které protahuje stíny do velkých délek, je silný ve svých projevech a atmosféra jde vždy až na doraz.

Je to období, kdy jsem vždy rád s aparátem v parcích a pozoruji dlouho stromy a s určitou dávkou sentimentality si tak pro sebe říkám, že další rok je za námi. Listí se snáší dolů a než dopane, tak svižnou piruetu zatančí – naposled, aby se nakonec spojilo se zemí,odkud vlastně vše vzniklo…navždy.

Jestlipak i můj konec jednou bude tak elegantní – napadá mne často.Podzim, to je prostě čas vzpomínek i hloubání nad životem, na které jakoby v průběhu roku nebyl čas.
Zvláštní měkkost světla vše podtrhuje a jakožto člověk fotografující jsem nejednou pojal sta chutí tuto nádhernou, snovou atmosféru zachitit. Nicméně, dlouho to bylo všelijaké. Mlha by byla ještě v pořádku, ale jak došlo na to, abych zachytil ATMOSFÉRU něžného podzimního slunce v parcích, nebo i jinde, výsledkem byly vždy snímky plné sterility. Dlouhá léta jsem nevěděl co s tím dělat.

Jako vždy mi nakonec pomohl pohled zpět do historie. Zjistil jsem, jako již ostatně mnohokrát,že už dávno přede mnou byl tento problém vyřešen a já jen ho vlastně musím pro sebe objevit.

Jako bleskem z čistého nebe pro mne byly snímky, kdy v období tzv. puristického piktorialismu v cca dvacátých letech 20.století, byly používány zvláštní typy objektivů – „portrétních“, které dávaly měkkou kresbu a nad zdroji lesku vytvářely charakteristický světelný obláček.
Snímky podzimní krajiny těmito objektivy, když jsem je poprvé uviděl, mne doslova posadily na zadek a zbytek onoho dne jsem byl jako v tranzu. Okamžitě jsem si dal závazek, že musím dosáhnout stejného efektu – a tak nastalo moje období mnohaletého boje…

Hned zpočátku jsem musel pochopit, že různé předsádky před normální objektiv, zdaleka nevytvoří ten efekt, který jsem hledal – výsledkem byl vždy jen nekontrastní blivajz a tak jsem vyrazil do pražských antikvariátů a kolikrát za dost těžké peníze kupoval časopisy a knihy z doby kvetoucího piktorialismu. A výsledky se začaly pomalu dostavovat.

Předně jsem musel začít kupovat čočky různých dioptrií a zkoušet z nich sestavovat různé objektivy. Nejprve to byly obyčejné monokly a pak jsem si troufl i na periskop, ale protože jsem postupoval metodou „pokus-omyl“, dlouho jsem nedokázal najít řešení. Ale to nebylo ještě nic proti tomu, když jsem hledal vhodný průměr clony. Tam je totiž zakopán ten „pravý pes“. Když jsem i to zvládl, zbýval už jen rok trénování, jak správně ostřit, aby efekt byl ve správné proporci – a konečně jsem dosáhl vytoužené mety!

Když nyní fotografuji s nasazenou hranatou rourou z papíru na foťáku venku mezi lidmi, vyslechnu si často na svou adresu zajímavé poznámky, ale to mne nemůže odradit – jsem jinde, vidím jiný svět…

4

Snímek číslo 1: flim ACROS, vyvolán dvojstupňově v pyrocat HD, exponováno jako 50 ASA, papír fomatone, vyvolán bez barevného efektu, musí se hlídat totiž přesný čas.

3

Snímek číslo 2: pokus s filmem Neopan CN 400, papír fomatone, tónován na hnědo fomatoner Sépia.

2

Snímek číslo 3: jako číslo dvě.

1

Snímek číslo 4:film EFKE 25, exponován jako 12 ASA, vyvoláno v pyrocat M, fotopapír fomatone, tónován v selenu.

Ještě přidám jeden starší snímek, kteří mnozí znají z TK. Fotografováno monoklem, který je velmi vhodný na portréty, protože má tzv. kruhové rozostření. Papír, můj milovaný Fomalux. Bohužel s povrchem, který je obtížně skenovatelný…

IMG_2011-11-23