Mám moc rád podzim. Ve všech svých projevech, ať už mlhavý, či zalitý zlatavým světlem nízko postaveného slunce,které protahuje stíny do velkých délek, je silný ve svých projevech a atmosféra jde vždy až na doraz.
Je to období, kdy jsem vždy rád s aparátem v parcích a pozoruji dlouho stromy a s určitou dávkou sentimentality si tak pro sebe říkám, že další rok je za námi. Listí se snáší dolů a než dopane, tak svižnou piruetu zatančí – naposled, aby se nakonec spojilo se zemí,odkud vlastně vše vzniklo…navždy.
Jestlipak i můj konec jednou bude tak elegantní – napadá mne často.Podzim, to je prostě čas vzpomínek i hloubání nad životem, na které jakoby v průběhu roku nebyl čas.
Zvláštní měkkost světla vše podtrhuje a jakožto člověk fotografující jsem nejednou pojal sta chutí tuto nádhernou, snovou atmosféru zachitit. Nicméně, dlouho to bylo všelijaké. Mlha by byla ještě v pořádku, ale jak došlo na to, abych zachytil ATMOSFÉRU něžného podzimního slunce v parcích, nebo i jinde, výsledkem byly vždy snímky plné sterility. Dlouhá léta jsem nevěděl co s tím dělat.
Jako vždy mi nakonec pomohl pohled zpět do historie. Zjistil jsem, jako již ostatně mnohokrát,že už dávno přede mnou byl tento problém vyřešen a já jen ho vlastně musím pro sebe objevit.
Jako bleskem z čistého nebe pro mne byly snímky, kdy v období tzv. puristického piktorialismu v cca dvacátých letech 20.století, byly používány zvláštní typy objektivů – „portrétních“, které dávaly měkkou kresbu a nad zdroji lesku vytvářely charakteristický světelný obláček.
Snímky podzimní krajiny těmito objektivy, když jsem je poprvé uviděl, mne doslova posadily na zadek a zbytek onoho dne jsem byl jako v tranzu. Okamžitě jsem si dal závazek, že musím dosáhnout stejného efektu – a tak nastalo moje období mnohaletého boje…
Hned zpočátku jsem musel pochopit, že různé předsádky před normální objektiv, zdaleka nevytvoří ten efekt, který jsem hledal – výsledkem byl vždy jen nekontrastní blivajz a tak jsem vyrazil do pražských antikvariátů a kolikrát za dost těžké peníze kupoval časopisy a knihy z doby kvetoucího piktorialismu. A výsledky se začaly pomalu dostavovat.
Předně jsem musel začít kupovat čočky různých dioptrií a zkoušet z nich sestavovat různé objektivy. Nejprve to byly obyčejné monokly a pak jsem si troufl i na periskop, ale protože jsem postupoval metodou „pokus-omyl“, dlouho jsem nedokázal najít řešení. Ale to nebylo ještě nic proti tomu, když jsem hledal vhodný průměr clony. Tam je totiž zakopán ten „pravý pes“. Když jsem i to zvládl, zbýval už jen rok trénování, jak správně ostřit, aby efekt byl ve správné proporci – a konečně jsem dosáhl vytoužené mety!
Když nyní fotografuji s nasazenou hranatou rourou z papíru na foťáku venku mezi lidmi, vyslechnu si často na svou adresu zajímavé poznámky, ale to mne nemůže odradit – jsem jinde, vidím jiný svět…
Snímek číslo 1: flim ACROS, vyvolán dvojstupňově v pyrocat HD, exponováno jako 50 ASA, papír fomatone, vyvolán bez barevného efektu, musí se hlídat totiž přesný čas.
Snímek číslo 2: pokus s filmem Neopan CN 400, papír fomatone, tónován na hnědo fomatoner Sépia.
Snímek číslo 3: jako číslo dvě.
Snímek číslo 4:film EFKE 25, exponován jako 12 ASA, vyvoláno v pyrocat M, fotopapír fomatone, tónován v selenu.
Ještě přidám jeden starší snímek, kteří mnozí znají z TK. Fotografováno monoklem, který je velmi vhodný na portréty, protože má tzv. kruhové rozostření. Papír, můj milovaný Fomalux. Bohužel s povrchem, který je obtížně skenovatelný…
