Mišo Kurota bydlí od narození v Žilině. V posledních dvou letech začal své rodiště znova objevovat skrz fotoaparát. „Fotografování Žiliny je v podstatě přiznání si, že to je mé město,“ řekl v rozhovoru osmatřicetiletý fotograf.

Jaký vztah máš k Žilině a jak dlouho se už věnuješ její dokumentaci?

Žilinu, jako své rodné město, jsem vždycky vnímal jako ostatní samozřejmosti svého života, tedy věci, které má člověk tendenci přehlédnout a vnímat jako nepodstatné. I když se vlastně jedná o nezbytný podklad. Fotografuji Žilinu poslední dva roky a tato zkušenost mi pohled na ní samozřejmě změnila. Nejprve jsem dlouho hledal ty správné záběry, ale to se po čase zlomilo a dnes si obrázky nacházejí při procházkách spíše mě.

Co tě vlastně přimělo k tomu, abys své rodné město tak podrobně zdokumentoval?

Nejprve musím upřesnit, že se nesnažím o podrobné zdokumentování; jsou místa anebo ulice, ze kterých mám několik záběrů, jinde jsem zase na poměrně velké ploše neodfotil ani ťuk, protože mě místo něčím zaujalo. Proč fotím Žilinu? Asi proto, že ji mám blízko a můžu se fotografování a hledání vhodného záběru věnovat při každé volné chvíli, a to i v čase, kdy jdu například z práce domů.

Mišo Kurota: Žilina Mišo Kurota: Žilina

 

 


Na tvých snímcích vypadá Žilina jako fotogenické město. Je to tak i ve skutečnosti? Je snadné tam hledat malebná zákoutí, kde nejsou lidé?

To, co jsem před tím neviděl, se najednou objevilo. Je to o kráse všednosti; musíš se umět dívat stále očima objevitele a zbavit se pohledu „uživatele“.

Žilina fotogenická bezpochyby je. Zpočátku, když jsem s focením Žiliny začínal, měl jsem obavy, zda to byla dobrá volba. Fotografické toulky dělám o víkendech v ranních hodinách, když jsou ulice prázdné a tiché. Mnohokrát jsem se vracel domů bez jediného snímku. Postupně se to zlepšovalo a obrázky mi samy přicházely do cesty. To, co jsem před tím neviděl, se najednou objevilo. Je to o kráse všednosti; musíš se umět dívat stále očima objevitele a zbavit se pohledu „uživatele“.

Myslíš, že ta „lidská vyprázdněnost“, jak svými fotkami Žilinu prezentuješ, je pro ní  nějakým způsobem charakteristická?

Právě naopak. Chvíle bez lidí, a především bez aut, jsou v Žilině vzácné. Ostatně asi jako v každém větším městě. Některé místa mám vyhlídnuté pro focení více než rok a zatím jsem tam vždycky nějaká auta našel. Už se pomalu smiřuji s tím, že je na svých fotkách mít nebudu.

Mišo Kurota: Žilina Mišo Kurota: Žilina

 

 


Jaká místa si vlastně pro focení vybíráš? Zaměřuješ se spíš na centrum?

Začínal jsem centrem a postupně ustupoval do periferních ulic a do průmyslového centra. Ale do středu města se samozřejmě stále vracím. Záleží to na tom, na jakou mám zrovna náladu.

V celém souboru je jedna fotografie, která mezi ostatními vyniká. Jsou na ní ruina domu, neobydlená – pravděpodobně okrajová část – města. Jaký vztah máš k této fotce?

Pro mě tato fotografie vypadá jako podle nějakého schématu. Napravo stojí jedna velká ruina a jako protiklad vlevo dole mnoho betonových tvárnic stejného tvaru. Na místě jsem měl problém najít vhodný úhel snímání. V bezprostřední blízkosti a za tvárnicemi, které čněly jen něco nad dva metry výšky, jsou další budovy a konstrukce. Před ruinou zase nahnuté kopy sutiny. Fotografoval jsem s fotoaparátem jen pár centimetrů nad zemí, abych se dostal do úhlu, kdy budu mít v záměru jen to, co jsem chtěl. Snímek pochází ze staré průmyslové zóny 10 minut od centra.

Mišo Kurota: Žilina

Tím, že na tvých fotkách nejsou lidé, lze je jen těžko časově zařadit. Jen občas tě prozradí modernější architektura nebo nápis na zdi. Navíc pracuješ se starou fotografickou technikou…

Nejde mi o to, vyvolat pocit něčeho minulého, ale zachytit, co se stane s městem, když ho zbavíme každodennosti a lidského života jako měrné časové jednotky.

A další věc: stará technika pro mě není prostředek, ale důvod, proč fotografuji. Já jsem přístupem k fotografii absolutní amatér. Moje cesta k fotografii vede opačným směrem, než je to běžné; nejprve jsem věděl, čím chci fotografovat a jak fotografii vytvořit a až pak jsem si našel vhodný motiv.

Mišo Kurota: Žilina Mišo Kurota: Žilina

 

 


Znamená to tedy, že ještě víc, než procházky městem, ti vyhovuje práce v temné komoře?

Procházky městem jsou pro mne náhradou za procházky v přírodě a po horách, na které už nemám tolik času, jak bych si přál. Od doby, kdy jsem začal dělat bromolej, tak je pro mne temná komora jen předehrou toho, co mě na tom všem nejvíc baví.

Když tedy tvé focení vezmeme po technické stránce, jaké techniky a fotoaparáty jsi už vyzkoušel?

Začínal jsem klasicky zvětšováním a kontaktováním na černobílý materiál. Po čase jsme přidal kyanotypii, olejotisk, bromolejotisk. Co se týká fotoaparátů, jsem střídmý. Když pominu aparáty, které používám na fotografování rodiny, tak mám Magnolu, dírkovou komoru 6×18, 9×25 a nejnověji Avus 10×15 – to když chci něco s objektivem a nechce se mi vláčet 13×18.

Mišo Kurota: Martin

Žilinu nejčastěji fotíš na panoramatický fotoaparát, tedy stejně jako fotil Sudek Prahu. Znáš jeho fotky, slouží ti třeba jako inspirace?

Tvorbu pana Sudka znám a s fotografováním na panorama jsem začal i díky jeho práci. Nemám ale  ambici napodobit Prahu panoramatickou. Doufám, že se mi podařilo najít si vlastní cestu.

V čem spatřuješ kouzlo panoramatické fotografie? Nezkresluje tak trochu výsledný projev?

Pravá panoráma je podle mě ideální při fotografování v relativně stísněném prostoru města a ulic.  Zkreslování k tomu patří, a když se nesnažím o dokumentárnost a věrnost obrazu, vyhovuje mi to.
Mišo Kurota: Žilina Mišo Kurota: Žilina
V Žilině žiješ celý život. Dokázal bys říct, že znáš Žilinu jako své boty?

Kdybys mě zastavila na ulici s prosbou, kde se nachází ulice anebo nějaká firma, asi bych ti nepomohl. Tak dobře se v Žilině neorientuji. Díky focení ji mám ale nakoukanou, takže ji znám velice dobře po vizuální stránce. Přesto mě stále dokáže překvapovat a já občas stojí v úžase na starém místě, ale s úplně novým pohledem.

Plánuješ svoje fotky v Žilině vystavit?

V první řadě bych chtěl vyfotografovat záměry, které mám ještě vyhlídnuté. Snímky z tohoto roku ještě nemám na papíře. Až dám dohromady sérii kyanotypií, potom se budu věnovat převedení série do bromoleje. To je můj původní cíl. Nepředpokládám, že budu hotový dříve než za rok. Kdyby potom někdo ze Žiliny projevil o mé fotografie zájem, rád je vystavím.

Fotografii máš jako koníček, jinak pracuješ na železnici. Koleje, nádraží, vlaky .. vždycky na mě tyto náměty působily magicky. Když se dostanu do jejich blízkosti, často neodolám a vyfotím je. Bereš si do práce někdy i fotoaparát. Jaký vztah máš k železnici ty?

Železnice patří k mým dalším samozřejmostem, protože pocházím ze železničářské rodiny. Železnice mají své místo v rámci cyklu Žiliny, ale jako samostatnému námětu jsem se jí zatím nevěnoval.

Mišo Kurota: Ze starší práce Mišo Kurota: Ze starší práce Mišo Kurota: Ze starší práce

 

 

 

 

 

 


Vnímáš Žilinu jako své životní téma? Je něco, čemu by ses rád věnoval tak důkladně jako focení rodného města?

Důkladně bych se rád věnoval všemu, co ještě přijde Doteď jsem fotografoval vždy to, co pro mě bylo atraktivní. A to jsou právě hory a příroda. Ale když postupně klesneš na jeden fotovýlet za půl roku, tak to ztrácí smysl. Fotografování Žiliny je v podstatě přiznání si, že to je mé město. Doufám, že se na Žilinu podívám ještě z jiného úhlu a vznikne nová série. A snad někdy v budoucnu budu mít čas zase na ty kopce…

Kdo je Mišo Kurota?

Narodil se před 38 lety v Žilině. Celý život pracuje na železnici; na tuto práci se připravoval už od střední školy. Fotografování se věnuje více než 10 let. „Snažím se, aby fotografie byla pro mě vždy tím, proč jsem se jí začal věnovat; tedy relaxem a časem vyhrazeným pro mě. Tak k ní i přistupuji: to co mě na ní nebaví, vypouštím, a to z čeho mám potěšení, dělám někdy i na vzdor zdravého rozumu.

Mezi čtyřma očima s Mišem Kurotou

Foto: Miloš MrázManína, jak se Mišovi mezi přáteli říká, jsem potkala na jednom fotografickém srazu v Rajnochovicích. Můj výlet tam se blížil už pomalu ke konci, když jsem si všimla, že mezi ostatními účastníky kolují jakési podivné nudle, tedy panoramatické fotky v neobvyklých odstínech. Nedokážu popsat, co mě na nich zaujalo nejvíce, když se mi dostaly do ruky. Snad ta opuštěnost a prázdnota, která z nich vycházela. Ulice bez lidí a bez aut, bez běžného ruchu, který k městu patří. Domy, v nichž nikdo nebydlí, semafory dirigujících opuštěnou silnici. Když jsem se dozvěděla, že na obrázcích je Žilina, kde Mišo bydlí už 38 let, můj úžas se znásobil. Zkuste fotit město, které znáte celý život, cesty které už máte prochozené tolikrát, že už vás ani nenutí zvednout hlavu. Domy, které vás otravují svou výškou, barvou, a vůbec tím, že tam stojí a vy je musíte obcházet. Není snadné přijmout za své místo, do kterého jste byli vsazeni bez možnosti volby. Mišo se dost možná potýkal s podobnými pocity před tím, než začal Žilinu fotil. Přesto svou hlavu jednoho dne zvedl a všiml si něčeho, třeba nepatrného, co ho okouzlilo a přimělo k tomu, aby začal objevovat krásy svého rodiště jako turista objevuje neznámé město.

Příležitost setkat se s Mišem byla příliš krátká na to, abych si dovolila charakterizovat jeho osobnost. Na mě působil klidně a skromně. Ve své práci bude nepochybně důsledný. Ostatně myslím, že nejlépe ho charakterizují jeho snímky. Z fotografií lze snadno poznat, kdo za nimi stojí, když jsou dělány upřímně. A to myslím, že Mišovy snímky jsou.