Fotografuje od svých osmi let. Původně nacházel motivy pro své fotografie v přírodě a u své rodiny, dnes se věnuje focení žen. Fotoaparátem zaznamenává příběh, který může být stejně tak skutečný, jako neskutečný. Kdo ví? Miroslav Kubeček.

Při inscenovaném focení se tvůrčí síla rozděluje mezi fotografa a modela. Proto je pro Mirka důležitý i výběr modelky. „Ideální je, když má zájem o spoluvytváření obrázků,“ říká fotograf, který letos oslaví jubileum, uběhlo totiž přesně čtyřicet let od chvíle, kdy dostal svůj první fotoaparát.

Mohl bys být bez fotografování? A co pro tebe fotografie vlastně znamená?

Těžko říct, jestli bych mohl být bez fotografování, snad ano, ale určitě by mi velmi chybělo a nevím, jestli bych ho byl schopen nahradit nějakou jinou tvůrčí činností. Kdysi jsem se pokoušel kreslit i malovat, ale nebyl jsem asi dost nadaný ani trpělivý, takže mi to dlouho nevydrželo.

Fotografie, zejména ta klasická a černobílá, mě vždycky fascinovala. Je pro mne okamžikem zastaveným v čase a je-li dobrá, vzbuzuje ve mně pocity, emoce a nutí k přemýšlení – podobně jako malovaný obraz.

Anna, 2009 V houpačce, 2009 Jehly v okně, 2010

 

 

 

 

 

 

 

Nikdy jsi nefotografoval digitálně a barevně?

To ne, fotil jsem postupem času na obojí, jen jsem zůstal u té techniky, která mi nejvíce vyhovuje.

A čím ti černobílý kinofilm vyhovuje?

Poté, co jsem se vrátil k černobílé fotografii, jsem zůstal u klasiky – podání černobílé v digitální fotografii se mi nelíbí, připadá mi nepřirozené. Mám rád staré černobílé fotky, trochu nedokonalé a hodně zrnité, to je i jeden z důvodů, proč fotím na kinofilm a ne na větší formáty. Ty mají na můj vkus příliš malé zrno a mně se zrno na fotkách líbí, používám ho jako grafický prvek. Další důvod, proč fotím na kinofilm, je Leica.

Vlastně jsem tě poznala už s Leicou, takže ani nevím, zda jsi fotil někdy na něco jiného…

Fotil. Své první fotografie jsem jako kluk fotil Lubitělem II., pak to byl Zenit, vypůjčená Practica a později Nikony – F601, FM2, F90x a F3, plus příslušná optika. Pak přišla digitální fotografie a tak jsem si vyzkoušel pár digitálních kompaktů. Měl jsem tehdy na výběr, buď si pořídím dobrou digitální zrcadlovku a budu si hrát s barevnými obrázky v počítači anebo se vrátím ke kořenům. Poslechl jsem hlas srdce a pořídil si Leicu – a nelituji toho.

Trane, 2008 Kousek nebe, 2010

 

 

 

 

 

Proč zrovna Leica?

Leica je fenomén, který se velmi těžko vysvětluje. Ve stručnosti to znamená malý pohotový mechanický zázrak, spolehlivý a téměř nezničitelný, a jedny z nejlepších objektivů na světě. V praxi fantastická ostrost, schopnost udržet dlouhé časy z ruky a ve výsledku krásné, jakoby prozářené obrázky s neskutečnou atmosférou, zejména v protisvětle. Má to ale i svá omezení, Leica nemá dlouhé teleobjektivy a je to hledáčkový fotoaparát, takže v hledáčku nikdy nevidím na rozdíl od zrcadlovky to, co doopravdy fotím – myslím tím výřez a perspektivu. O to je to ale větší dobrodružství, stále se s ní učím.

Na tvých fotkách vídávám pouze ženy, věnuješ se nebo věnoval jsi se v minulosti jinému ?

Ano, fotil jsem i jiná témata, reportáže z cest, přírodu apod., zajímavým motivem byly třeba černobílé portréty zvířat v zoologických zahradách. Jedním z mých největších témat bylo sedmileté fotografování tažných psů a závodů psích spřežení. Mám z té doby krásné vzpomínky a spoustu přátel. Bylo to velké dobrodružství.

Dítě, 2011 Příliš těžký kufr, 2008 Dana, 2009

 

 

 

 

 

 

 

Zajímalo by mě, jak se člověk dostane od tažných psů k ženám a v jaké chvíli si člověk uvědomí, že chce uzavřít jednu etapu a začít novou.

O sport psích spřežení se stále zajímám, ale tažné psy už nefotím. Jednak jsem nemohl konkurovat v barevné fotografii digitální technice, ale hlavní důvod byl asi ten, že jsem sám pro sebe toto téma vyčerpal. Podařilo se mi vyfotografovat všechny motivy, které jsem vyfotit chtěl, a dál už by to bylo jen podobné. A táhlo mě to zpátky k černobílé fotografii a k fotografování lidí. A logicky z toho vyšel portrét a akt.

Zaujalo mě, jak jsi mi vyprávěl, jak jsi byl fotit na workshopu. Jak se na tebe ostatní účastníci dívali, když tě viděli s klasickým fotoaparátem, navíc s Leicou? A jak sis mezi nimi připadal ty?

Leica je mezi poučenými fotografy, myslím, dostatečně známá a fotí s ní jen málo bláznů, tak si ji jako exotickou záležitost většinou každý, když má možnost, se zájmem prohlédne. Ale na tomto workshopu, pokud vím, moji ani žádnou jinou výbavu nikdo neřešil, asi tam byla spousta zajímavějších objektů ke koukání.

A jak jsem si tam připadal já? Při vlastním fotografování během dne docela normálně, obdobím zrcadlovek a velkých objektivů v rozměrných brašnách jsem si už prošel, jiné to ale bylo večer. Byl to totiž dvoudenní workshop, první den se fotilo a druhý den se promítaly a hodnotily záběry jednotlivých účastníků. A tak zatímco šli všichni po náročném prvním dnu do hospody, já jsem běžel do penzionu, kde jsem byl ubytován, a v koupelně jsem vyvolával negativy, aby mi do rána uschly a mohly se naskenovat a promítnout. Připadal jsem si jako exot, když jsem bryndal vývojku ve sprchovém koutě po vzoru fotografů z minulého století. Když jsem pak konečně dorazil do hospody, byli všichni už pěkně společensky znaveni (úsměv).

Brýle, 2011 Ruce I., 2012 Dívka na schodišti, 2011

 

 

 

 

 

 

 

Jednou jsi mi v naší e-mailové korespondenci psal: „Focení mě nijak neobohacuje materiálně, ale patří mezi nejhodnotnější věci, které dělám, protože tvořím. Obchod, který je mým zaměstnáním, mě sice živí, ale dopředu nijak neposouvá – dnes je a zítra být nemusí – ale tvorba, jakákoliv, je tím, co zůstává, co má, myslím, vyšší smysl.“ Zajímalo by mě, zda tě někdy napadlo se fotkou živit.

To víš, že napadlo, to asi napadne každého, kdo dělá něco dostatečně dlouho a investuje do toho spoustu času a peněz. Vtip je v tom, že uživit fotografováním se dá v současné době, kromě několika vzácných výjimek, pouze tak, že fotíš to, co chtějí ti, kteří to platí. Dnes myslím nikdo nepřijde za fotografem a neřekne „nafoť mi reklamu na tenhle produkt tak, jak to vidíš ty“. Dnes je scénář dopředu daný, klient si většinou i sám vybírá typ modelky, která na fotografiích bude, a fotograf má jen málo možností být kreativní a svůj. Já jsem svobodný v tom, že fotím co chci a kdy chci a to je výhoda k nezaplacení.

Pociťuješ ve focení úplnou svobodu nebo je něco, co tě omezuje?

V podstatě úplnou. Jediné, co mě omezuje, jsem já sám, moje občasná lenost a moje neschopnost vidět dopředu obrázek, který by za něco stál.

František Drtikol jednou řekl: „V čekání je kus mého umění.“ Souhlasil bys s tím?

Řekl bych, že ano. Netroufám si spojovat své dílo s pojmem umění, ale o čekání, o určité trpělivosti a snad trochu i o pokoře to určitě je. Začíná to čekáním na nápad, na myšlenku, na rodící se obrázek, je to o čekání na tu nejlepší pózu, kompozici, na to nejlepší světlo, a ostatně čekal jsem i na to, než jsem dospěl natolik, abych mohl takové téma vůbec fotit.

Zeptám se tě ještě na jeden tvůj výrok: „… je to tvorba společná – fotografa a modelky – a je spojená s nekonečnou důvěrou a velmi osobním vztahem s úplně „cizím“ člověkem, kterého často vidím poprvé v životě.“  Jak se tedy stane, že dokážeš udělat s cizím člověkem tak osobní fotky?

Každý fotograf fotí něco trochu jiného a každý má nějaký svůj přístup – jiné je focení módy a jiné fotografování klasických aktů, i požadavky na modelky jsou jiné. Já se snažím o obrázky, které by v sobě měly nějaký příběh. Naprosto zásadní je pro mne spolupráce a komunikace s modelkou, protože to je ona, kdo odžívá svůj příběh před objektivem. Já mám pouze představu, jak by měl obrázek vypadat, co by měl vyzařovat, a modelka to buď zahraje, nebo v lepším případě prožije, třeba i nějaký svůj příběh, své vzpomínky, které se mé představě podobají, o kterých já ale nic nevím, ty patří jen modelce. Funguje to, když je mezi mnou a modelkou důvěra, mizí stud, strnulost a naučené pózy a zůstane přirozenost a ochota hrát si.

Dívka s lampou, 2012 Hotelová chodba, 2012 Olga, 2008

 

 

 

 

 

 

 

Jak se na fotografování připravuješ? Pokud vím, tak si své nápady kreslíš…

Když mě napadne obrázek, tak si ho nakreslím a pak hledám typově vhodnou modelku a vhodnou lokalitu, kde by se to dalo zrealizovat. Ale někdy je to i obráceně, tj. objevím nějaké zajímavé místo a vymýšlím, co by se tam dalo udělat. Ale ne všechny fotografie jsou dopředu připravené, některé vznikají spontánně při samotném focení a některé vymyslí samy modelky. Je to hodně různorodé.

Líbí se mi tvůj přístup k focení, líbí se mi tvá pomalost a líbí se mi, že do děje nezasahuješ, ale jsi při focení jen tichý pozorovatel. Zajímalo by mě, zda jsi takový jen se mnou anebo se při focení přizpůsobuješ modelčině povaze.

Líbí se ti má pomalost? Tak to jsi asi jediná, myslím, že tím své okolí dost štvu (úsměv).

A přístup mám asi vždycky podobný – na začátku se pokusím vysvětlit modelce, o co mi jde, co má z obrázku vyzařovat. Pak záleží na tom, jak se modelka dokáže do situace vžít – někdy zasahuji více, někdy méně. Občas se stane, že jsem pouhým divákem představení, které se přede mnou rozehraje, a pak stačí scénu „zastavit“ v okamžiku, kdy se mi zdá být nejlepší, a zmáčknout spoušť.

Jaký typ ženy-modelky ti na focení vlastně sedí?

Ideální je, když má modelka zájem o spoluvytváření obrázků, když ji zajímá výsledná fotografie nejen z důvodu, jak na ní ona sama vypadá, ale také jak ta fotografie působí jako celek. A co se týká fyzických vlastností, tak to záleží na tom, co se chystám fotit, co má být hlavním motivem obrázků. Můžou to být dlouhé vlasy, zajímavá tvář, výrazné oči, štíhlé nohy, schopnost umět se pohybovat apod.

Headpainting, 2010 Kastelánka, 2011 Někdo se dívá

 

 

 

 

 

 

 

Všimla jsem si, že rád fotíš modelky už při tom, jak se malují. Proč?

Je to jednoduché – je to činnost, která trvá dostatečně dlouho na promyšlení kompozice a vytvoření obrázku, navíc modelka je soustředěná na něco jiného než na fotografování a vznikají tak docela přirozené fotografie. A taky má čas zvyknout si na fotografa, na to, že někdo kolem pobíhá a mačká spoušť.

To jsi mě překvapil, já jsem si myslela, že tě baví to přetváření člověka v někoho jiného, nasazování si masky. Totiž já to tak mám, make-up mi pomáhá být někým jiným. Všímáš si během focení i toho, co s modelem udělá změna vizáže a oblečení?

Pro mne je make-up cesta ke zvýraznění toho, co už existuje, co zvýraznit z nějakých důvodů chceme. Pokud je změna vizáže výrazná, člověk se vizuálně stává někým jiným, s tím souhlasím a často toho využívám.

A jak modelka změní své chování poté, když se svlékne?

Když se modelka svlékne ze svého oblečení, vystoupí ze své skořápky, tak je sama sebou, nezakrývá ji žádná maska. Někdy se trochu stydí, někdy se necítí sama před sebou, jakmile ale začneme fotit, tak to vše rychle mizí. Takhle to aspoň vnímám.

Při aktech je také hodně důležité, jakou atmosféru fotograf navodí. Co ti pomáhá při vytváření příjemného prostředí?

Běžné věci pro navození atmosféry při ateliérovém focení, jako je hudba a třeba dobré víno, při svém fotografování nepoužívám – v místech, kde fotíme, se to většinou ani nedá ani nehodí. Hodně myslím pomáhá sám výběr prostředí, často fotografuji v lokalitách historicky a architektonicky zajímavých, tajuplných, monumentálních, které člověka svým způsobem pohltí a navodí vznešenější atmosféru. A také je to samozřejmě o důvěře – vše je dopředu domluveno, modelka dost přesně ví, co budeme fotit, vzájemná komunikace probíhá dlouho před vlastním focením. Také ví, že má kdykoli právo změnit nebo odmítnout cokoli, co by ji nějakým způsobem nesedělo, ví, že mě zajímá její názor a pohled na věc, ví, že na focení nespěcháme, že máme dost času si jednotlivé obrázky promyslet. Prostě při focení by neměl být žádný stres a nepohoda.

Železné židle, 2012 Noční ulice, 2009

 

 

 

 

 

Dobrá atmosféra se vytváří už tím, že se nemusí nikam spěchat, nemusí se kontrolovat čas. Ty svoje focení občas protáhneš do dvou dnů. Jak často v roce vlastně fotíš?

Vzhledem k tomu, že nerad fotím v ateliérech a při umělém osvětlení a mé oblíbené lokality většinou nejsou vytápěné, potřebuji co nejvíc denního světla a teplejší počasí, aby mi modelky nezmrzly. Takže fotografuji tak od března do listopadu a snažím se fotit asi jednou za měsíc – většinou je to nějaká sobota nebo neděle, ve výjimečných případech je to i celý víkend. Záleží na dojezdnosti místa, na tom, jestli fotíme jen ve dne nebo třeba i v noci v osvětlených ulicích apod.

Jak na tvou zálibu reaguje rodina a nejbližší okolí? Máš někoho, s kým o svých fotkách můžeš diskutovat?

Než jsem se pustil do fotografování svého současného tématu, tak jsem to s rodinou samozřejmě konzultoval. Mám to štěstí, že má rodina je v tomto směru velmi osvícená a jsem jim za to vděčný. Moje žena a mé dospívající děti jsou také první kritici mých fotografií – a musím říct, že mě nijak nešetří, což je dobře (úsměv). Jinak o fotografování diskutuji nejvíc asi s fotografem panem Luďkem Vojtěchovským, který se stal v černobílé klasické fotografii tak trochu mým učitelem. A mé vzdálenější okolí? Reaguje překvapením, mlčením, nadšením, nepochopením, úžasem – jak už to ve společnosti tak bývá (úsměv).

Další věc, která se mi na tobě líbí, je, že rád svými obrázky obdarováváš své známé, a to i kolegy v práci a klienty. Řekni mi, co tě k tomu vede? Dokážou oni tvá díla ocenit?

Fotograf a malíř Man Ray kdysi řekl, že by chtěl být jednou tak bohatý, aby mohl své obrazy darovat těm, kterým se líbí. Je v tom asi řečeno o osudu jakéhokoli díla vše podstatné a týká se to každého člověka, který se snaží o nějakou dlouhodobou tvůrčí činnost. Mé fotografie – teď myslím velkoformátové zvětšeniny na bromostříbrném papíře – jsou primárně určeny k výstavním účelům a podléhají tak galerijním pravidlům. Každý majitel takovéto fotografie by měl mít možnost vědět, kdy vznikl negativ a kdy pozitiv, kolik zvětšenin daného obrázku existuje a kolikátá je ta jeho, a měl by znát i cenu konkrétní zvětšeniny. Tato pravidla mě jako autorovi umožňují udělat také omezený počet autorských zvětšenin, které mohu darovat.

Takto omezen ale nejsem u zvětšenin vytvořených speciálně k Novému roku, které rád rozdávám svým přátelům. Snad zajímavé je na nich to, že je lze získat pouze darem a že jsou to záběry, které existují pouze v padesáti papírových kopiích a jinak nejsou nikde k vidění – nepublikuji je a nejsou ani určeny k výstavním účelům. Mám tak možnost udělat trochu unikátní radost těm, které mám rád.


Figuríny, 2012


Tančící s okny, 2012

Zmínil jsi pana Vojtěchovského, který kromě toho, že ti je rádcem, tak ti i dělá zvětšeniny fotografií. Trávíte tedy čas v temné komoře společně, nebo v něj máš důvěru a necháváš ho to dělat, aniž bys do toho zasahoval?

Pan Luděk Vojtěchovský mně v současné době dělá výstavní zvětšeniny mých fotografií a nevím o nikom, kdo by to ve střední Evropě dělal lépe. Negativy a náhledové zvětšeniny si vyvolávám a zvětšuji sám, ale velké formáty nechávám na Luďkovi, má moji bezmeznou důvěru. Diskutujeme spolu pouze gradaci a případné výřezy fotografií.

Je něco, co sis díky fotografii uvědomil? Pomohla ti dívat se na svět jiným způsobem?

Myslím, že skoro každý fotograf se dřív nebo později naučí dívat se na svět kolem sebe trochu jinak. A nemusí to být ani fotograf – každý z nás dokáže vidět věci v různém světle.

 

Více fotografií Miroslava Kubečka naleznete na stránkách:
http://www.kubecek.com/
http://www.galerieklasickefotografie.eu/miroslav_kubecek/

Mezi čtyřma očima s Mirkem Kubečkem

30Znám ho už dlouho. Jeho hluboký hlas a hluboké oči, jako hluboce uvažujícího. Spíš pozorujícího než řečnícího. Snad není potřeba všechno popisovat.

Znám ho už dlouho a při každé vzpomínce na něj se mi vybavují stejné momenty, jen při každém dalším setkání se k tomu nabalují další – nikterak zábavné ani zajímavé, pro toho, kdo nezažil.

Mirek takový není. Nemluví do větru jenom proto, aby zaplnil dlouhá ticha. To raději zaměstnává své oči. Ale ne takovým způsobem, že by všechno potřeboval fotit, to ne. Dívá se, protože se zajímá, protože se ještě dokáže ptát. Fotoaparát vytahuje až potom a vlastně spíš příležitostně. Nestal se z něj zběsilý fotograf, ale zůstal člověkem. I proto si ho vážím.

.