Znám krajinkáře, kteří svou zálibu ve focení berou skoro jako poslání, a tak trochu si tím i znepříjemňují život. Kteří chodí pro dobrou fotku až na samý okraj světa. Bratislavský fotograf Juraj Tomík si zvolil odlišný a o mnoho příjemnější způsob.

Našel si místo ve svém okolí, které mu přirostlo k srdci, a na které se v posledních 10 let pravidelně vrací. Fotky, které se rozhodl uveřejnit k tomuto článku, jsou právě z onoho místa, které, jak Juraj říká „si přeje být foceno.“ S Ďurym jsem se však bavila i o dalších věcech.

Na tvých fotkách se téměř vůbec neobjevují lidé. Vyhýbáš davům a turistickým destinacím úmyslně?

Nevyhýbám se, ale máš pravdu, že fotografuji spíš tam, kde mám klid. Jsem spíš introvert a focení beru jako odpočinek, a tak někdy, když je kolem mě příliš rušno, fotoaparát ani nevytáhnu. Vypíná se mi hlava a záběry mi nejdou do očí. Přesto bych na každé fotce kousek toho člověka chtěl mít…
Piesky, 2007 Piesky, 2007

 

 

 

Máš nějaké své oblíbené místo nebo místo, o kterém víš jenom ty?

Netroufl bych si o některém místě říct, že je jen mé, už proto, že hodně z nich mi bylo doporučeno. Ono „poznat místo“ se dá různými způsoby, fotografický způsob může být jeden z nich. Ale mám místa, na které chodím poměrně často, a když jsem je ukázal kolegům z AFUKu, tak byli nadšeni. Některé jsou přitom vzdálená pár metrů od  tras, po kterých se běžně chodí.

Říkal jsi, že máš rád klid, znamená to, že vyrážíš na focení výhradně sám?

Samotného mě to nebaví (úsměv). Sám s fotoaparátem jsem byl venku jen párkrát. Mám velice rád společnost – někoho, s kým se můžu poděli o nadšení, případně se poradit o technických věcech. Ne každý je na fotovýlet ideální, s někým se chodím jen procházet, s jiným fotit. Mám oblíbená místa, kam chodím s oblíbenými lidmi, asi tak bych to shrnul.

A netrápí tě obavy z toho, že budou mít tvoji kolegové stejné fotky, jako ty?

Toho se nebojím, většinou máme každý úplně jiný pohled. A i kdybychom měli stejné fotky, já bych se tím spíš bavil, než abych se kvůli tomu trápil.

Piesky, 2007 Piesky, 2008

Ještě jednou se vrátím k tvým oblíbeným místům. Vím, že máš takové, na které se vracíš několik let. Řekni mi něco o něm, kdy jsi ho objevil, proč se k němu vracíš a jak často do roka?

Ano, říkám tomu pískovna. Myslím, že to bylo v roce 2002, kdy mě tam vzal poprvé kamarád. Pískovna se mi hned zalíbila, protože je něčím jiná, než její okolí, je to místo, které si přeje být foceno. Vracím se tam 4-5x do roka v různých obdobích.

Jistým praktickým, a ne zrovna poetickým důvodem, může být i to, že v pískovně je extrémní sucho, a to i tehdy, když prší. Znáš ten pocit – naplánuješ si s týdenním předstihem výlet, všechno kvůli němu odsuneš, najdeš někoho k sobě. Večer před tím nachystáš foťáky a ráno, když vstaneš, překvapí tě liják. Jiný by v takovém případě zůstal doma anebo se šel čvachtat do kaluže vody, já jsme o něco pohodlnější a vyrážím raději směr pískovna, kde vím, že se voda rychle vsakuje.

Máš pocit, že se za těch 10 let, kdy na místo docházíš, tvůj pohled na pískovnu změnil?

Takhle jsem o tom dosud nepřemýšlel, těžko se mi tedy na tuto otázku odpovídá. Spíš jsem se změnil já – můj pohled na všechno kolem – ale pískovnu jako místo vnímám stále stejně. Pocit zůstal, změnilo se přenesení do obrazu.

Piesky, 2008 Piesky, 2008

 

 

 

 


Při focení stále stejného námětu musí být mnohem viditelnější i to, jak se coby fotograf vyvíjíš. Všímáš si toho?

Ano, když jsem dával do kupy ukázky k tomuto článku, celkem jsem se u toho bavil. Podle mě je dobře, když si člověk vychodí určité místo, porovná si vlastní pohled a posun, přemýšlí nad nafocenými záběry, i nad těmi, které teprve vzniknou. Určitě bych to každému doporučoval zkusit!

Plánuješ své fotovýlety dopředu? Máš už třeba předem promyšleno, kam se vydáš a co tam nafotíš?

Nejprve jsem chtěl říct, že i náhoda hraje ve focení svou roli, ale máš pravdu, že většinou vím, kam půjdu a co tam chci nafotit. Potřebuji si to dopředu rozmyslet i proto, že se snažím s sebou vláčet co nejméně techniky. Ale mám rád i situace, které mě dokážou udivit.

Piesky, 2008

Znám fotografy-krajinkáře, kteří vstávají v brzkých raných hodinách, aby stihli východ slunce, ranní světlo apod. Jak to máš ty s východy?

Blbě (smích). Nemám fotku jako smysl života, ale spíše jako koníček. Chci si při focení oddychnout a pobavit se, což se se vstáváním ve 4 hodiny příliš neslučuje. Jednou jsem například zkusil vstát ještě za tmy, a když jsem chtěl vyrazit, tak jsem se nedostal z hotelu, protože na recepci nikdo nebyl. Jindy jsem zase nic moc nenafotil a potom jsem byl celý den úplně na nic.

Zmínil jsi počasí. Jaké je pro tebe k focení nejlepší?

Počasí není pro mě až tak důležité. Občas mám pocit, že je fotografie až vedlejším produktem tzv. venčení –  užívám si, že jsem na vzduchu, procházím se a dívám se kolem sebe.

Ven chodím skoro v každém počasí, ale nejraději fotografuji paradoxně v zimě; když je venku sníh a obloha je pořádně zatažená.      

Piesky, 2010 Piesky, 2010 Piesky, 2010
Viděla jsem od tebe některé barevné fotografie, ale v poslední době jsem si všimla, že upřednostňuješ černobílou. Proč?

Má to různé důvody, jeden z nich je i technický – barvu fotím na diáky, ale ty zase neumím nazvětšovat. A skenovat se mi nechce. Takže v tom případě, když chci fotku na papíře, nezbývá mi nic jiného než černobílá varianta.

Také už mě nebavily věčné debaty o tom, zda je ta tráva zelená jako tráva nebo jestli je ta obloha modrá nebo azurová. Vykašlal jsem se na to a raději šel fotit černobíle. Nakonec jsem si černobílou oblíbil a dnes mám 80 procent záběrů na černobílých filmech.
Barvy lákají k té jednoduší cestě; řada lidí třeba řekne, že je to pěkné, protože je to oranžové. Pří černobílé je to těžší, a to se mi líbí.

Osobně jsem toho názoru, že těžší je to naopak s barvou – některé barvy mohou působit rušivě, černobílou se dá na druhou stranu ledacos skrýt nebo potlačit…

Barva je komplikovanější, to uznávám. Je potřeba s ní zacházet opatrně. Může hodně zkazit, ale i  pomoci.

Piesky, 2012

Věnuješ se panoramatickým fotkám. Co tě na tom láká a jak ses k tomu dostal?

Jednou jsem si to zkusil a už mě to nepustilo. Řekl bych, že při svých experimentech s formáty jsem se jednou musel zákonitě dostat i k tzv. štrúdlu. Pamatuji si, že prvním krokem byl ruský Horizon, který jsem měl půjčený. Rázem ztratily všechny debaty o tom, že jak je 20mm široký objektiv, smysl. Poté jsem si obstaral dřevěnou dírkovku na svitky s podobným principem válcové dráhy filmu a hned nato Kodak Panoram – krásný kousek z roku 1903. Před rokem jsem si navíc koupil ruský kovový Horizon a téměř hned po vyvolání filmů ještě navíc Noblex 135, který je momentálně můj nejvytíženější fotoaparát.

Co mi na štrúdlu vyhovuje? Jednak jde o velmi přirozený pohled; hledáček je zhruba v záběru obou očí, takže skoro ani nepotřebuji hledáček, abych viděl, co fotím. Vlastně panoramu považuji za základní objektiv (úsměv). Ale baví mě i efekt s válcovou projekcí, kdy při naklápění vznikají zajímavé přehyby linií. No a navíc, u těchto mašinek netřeba ostřit!

Ale musíš si hlídat větší prostor…

To ano, ale dá se taktéž větší prostor obsáhnout. Do fotografie krajin se ho dostane víc.

Piesky, 2013 Piesky, 2011 Piesky, 2013

Sleduješ i tvorbu jiných fotografů?

Ano, snažím se. Ale ne tak často, jak by se patřilo.

Ptám se proto, že jsi mi jednou říkal, že raději, než abys šel na výstavu, tak vyrazíš fotit.

To bylo myšleno v trochu jiné souvislosti. S výstavami mám jeden problém, nesnáším vernisáže a snažím se jim vyhýbat, jak jen můžu, což už moji známí ví. Výstavu si raději prohlédnu v klidu a klidně i za vstupné.

Ale pravda je, že jakmile si mám vybrat mezi variantou – vytvářet fotografie nebo se na fotografie dívat – vyberu raději tu první možnost. Výstavy u nás v Bratislavě navíc zavírají právě v čase, kdy jdu z práce,  pak už mi na ně tedy zbývá jen ten víkend, a to je akorát nejlepší čas, abych zabalil batoh a vypadl ven.

Mezi čtyřma očima…

Foto: Rastislav Hain

Foto: Rastislav Hain

Není snadné dělat rozhovor s člověkem, kterého téměř neznáte, se kterým vás pojí chvilkové setkání u skleničky vína. S Ďurym jsem se seznámila jednoho příjemného večera v bratislavské temné komoře. Pamatuji si, že mě Ďuro zastavil hned ve dveřích, v ruce držel polaroid a cvakal každého, kdo se kolem něj mihl, tedy i mě.

Mluvili jsme dlouho. Překvapila mě jeho ochota, jeho zájem o AFUK. Poté se hovor otevřel, přešli jsme k jeho tvorbě, a já měla pocit, že tohoto člověka znám déle, než tomu ve skutečnosti bylo. Velice příjemné setkání – děkuji za něj.

Další fotografie Juraje Tomíka naleznete na stránkách www.duro.afuk.cz