Egon Schiele, vídeňský bouřlivák, ale také mistr malířského aktu, zemřel přesně před 95 lety. Jeho tvář si dnes připomínáme díky osobitým snímkům, které vytvořil Josef Anton Trčka. Proč jméno tohoto vídeňského fotografa s českými předky upadlo téměř do zapomnění?

Trčkův autoportrétOba pocházeli z Vídně, měli rádi umění, zajímali se jak o malířství, tak o fotografii – jen jeden tíhl více k jednomu a druhý k druhému. Schiele byl o tři roky starší a o něco odvážnější; upozornil na sebe již za svého krátkého života, a to jak svou expresionistickou a dráždivou tvorbou, tak i výstředním chováním. Trnka byl na rozdíl od Schieleho o něco zdrženlivější. Ale důvodem, proč si oba umělci rozuměli, nebylo jen umění, ale i česká nátura, kterou oba zdědili po svých předcích, a kterou se ani nesnažili skrývat. Česká země pro ně byla nekonečnou inspirací i útočištěm, kam se oba s oblibou vraceli. Zatímco Trčka vyjížděl na Moravu, odkud pocházeli oba jeho rodiče, Schiele zůstává spjat především s rodištěm své matky Českým Krumlovem, kde vytvořil několik svých impozantních děl.

Egon Schiele v podání Josefa Antona Trčky Egon Schiele v podání Josefa Antona Trčky Egon Schiele v podání Josefa Antona Trčky

 

 

 

 

 

 

 

Setkání se Schielem ovlivnilo Trčku na celý život. O tom, jak moc blízkými přáteli byli, nemusíme pátrat v dochovaných dopisech nebo v pamětích, stačí se podívat na snímky, které spolu vytvořili; mistr vídeňské moderny se svými charakteristickými grimasami i mimikou, které známe i z jeho autoportértů; šikovný fotograf, jež mu dokáže poskytnout potřebnou volnost k dramatické akci a přitom zachytit přesně ten moment, v němž je umělec nejtypičtější. Žádná Schieleho monografie se právem bez těchto portrétů neobejde. Trčka fotil Schieleho od roku 1914 až do roku 1918, kdy Schiele náhlé umírá na chřipku. Trčka, zasažen předčasnou smrtí svého přítele, namaluje jeho posmrtný portrét. Tehdy vzniká i snímek Trčka u opuštěného Schieleho obrazu. 31. října uběhlo přesně 95 let od smrti Egona Schieleho.

Poslední ohlédnutí před odchodem

Ale bylo by nesprávné spojovat jméno Josefa Antona Trčky pouze se Schielem. Ačkoliv jeho dílo upadlo vlivem nepřízni osudu takřka do zapomnění, ve své době byl významným fotografem, jehož portréty vynikaly nezvykle vysokou profesionální úrovní. Někdy v roce 1910, v 17 letech, začíná studovat na renomované fotografické škole Lehr- und Versuchanstalt für Photographie ve Vídni, kde působí jako nově jmenovaný profesor Karel Novák. Ve škole panovalo výjimečné tvůrčí prostředí a rozdíly v pracích studentů a profesorů byly nepatrné. Náhoda však sehrála své a Trčka byl za čtyři roky vedením školy vyslán, aby fotografoval mistry vídeňské moderny.

Gustav Klimt Schiele před svým obrazemPrvní, za kým byl Trčka vyslán, nebyl nikdo jiný, než otec vídeňské secese Gustav Klimt. Pro jednadvacetiletého mladíka bez zkušeností představovalo focení Klimta zátěžovou zkoušku. Obstojí nebo neobstojí? Z této spolupráce se dochovala řada skic, která odhalují, jak Trčka při portrétování postupoval. Fotograf se vypravil za umělcem přímo do ateliéru, v první chvíli si Klimt ani nesvlékl malířskou halenu. Nejvýstižnější je však Klimtův portrét face to face, s nezapomenutelným výrazem satyra, ovládající poněkud dekadentní vídeňskou společnost. Ve stejném roce vzniká portrét ctěného kavárenského literáta a oblíbeného fejetonisty vídeňské společnosti Petera Altenberga. Trčkova fotografie dobře vystihuje básníkovu rozporuplnou osobnost – na první pohled zaujme vážnost ve tváři a na prsou udělené řády, ale zároveň není pochyb, že tento snímek vznikl při jednom z jeho nočních tahů, kterými se Altenberg jako nenapravitelný pijan asi nejvíce proslavil. Ve stejné době začíná Trčka fotografovat se Schielem.

 Jako by Trčka chtěl ještě v poslední chvíli zachytit podoby těch, kteří záhy odejdou.

Rok 1914, první válečný rok. Je paradoxní, že právě tato doba znamená pro Trčku největší vzepětí tvorby. Končí jedna velká epocha a s ní zaniká i středoevropská kultura ovlivňovaná Vídní. Jako by Trčka chtěl ještě v poslední chvíli zachytit podoby těch, kteří záhy odejdou.

Jediná bomba široko daleko

Po válce se fotograf ubírá více vlastní cestou: stěhuje se nakrátko do Prahy a stýká se s úzkostlivým Jakubem Demlem, kterého poznal na Moravě při pohřbu Otokara Březiny. Na Moravu se vrací stále. Hodně tam fotografuje, ale především pátrá po zbytcích lidového umění. Zapisuje si lidové pohádky a písně a překládá je. Čím dál víc je vnořen do sebe. V té době se už focením plně živí, dokonce vlastní ateliér v samém centru Vídně.

Akt z roku 1926

Jestliže 1. světová válka nastartovala Trčkovi kariéru, ta druhá ji ukončila. Trčka má od počátku konflikty s okupační mocí. Snad odmítl povolávací rozkaz, snad dával příliš nahlas vědět o své národnosti, jisté je, že si ho nakonec v únoru 1940 pozvalo Gestapo. K výslechu se ale již nedostavil. 16.3.1940 neočekávaně umírá. Prý to byla nehoda, špatně spalující kamna, ale byli lidé, kteří této verzi nikdy neuvěřili. Bohužel, pravda zmizela v propadlišti času.

Josef Anton Trčka Josef Anton Trčka Josef Anton Trčka

 

 

 

 
Další pohroma, která měla jméno Josef Anton Trčka vymazat navždy z dějin fotografie, přišla v roce 1944. Tehdy zasáhla dům, ve kterém měl Trčka ateliér a kde se ještě stále nacházela velká část jeho děl, bomba od Američanů. Dle svědků to byla jediná bomba, která jakoby letadlu spíše náhodou upadla. Dům s Trčkovými fotografiemi dostal zásah jako jediný v širokém okolí. A to je také důvod, proč víme o Trčkovi, jehož dílo patří k počátkům moderního evropského umění, tak málo.