Scéna současné fotografie asi nezná většího dekadenta než Joel-Petera Witkina. Jeho dílo je jasně čitelné a známé. Co však o Witkinovi víme? Kontroverzní umělec mluví o svém díle před lidmi otevřeně. Chce ukázat, na co za svůj život přišel. „Fotka je moje poslání,“ říká.

Tím, že se někdo věnuje umění, nevyjadřuje jen svůj vlastní názor. Musí tímto způsobem také ostatním sdělovat, v co věří a pro co žije. Mně je jednasedmdesát let a už můžu říct, že jsem v životě zažil ledacos. A k tomu, abych věci poznával, jsem měl nejrůznější důvody. Tím chci říct, že vím, kdo jsem, a vím i to, proč tu jsem a co přijde po smrti. A i když to zní jako velmi buřičské tvrzení, domnívám se, že to, co dělám, je smysl mého života.“ Tak začal Joel-Peter Witkin svou  přednášku v Brně před 3 lety.

Joel-Peter Witkin

Ve Witkinovém díle je na první pohled patrná fascinace smrtí. Už v 80. letech získal Witkin renomé vysoce estetizovanými černobílými fotografiemi mrtvých těl a jejich částí a stylizovanými portréty lidí s nejrůznějším tělesným postiženým.

Joel-Peter Witkin Narození, nemoc a smrt v naší západní kultuře stále více a více vytěsňujeme z běžného života. Ještě před sto lety se lidé rodili, stonali i umírali doma, v kruhu své rodiny. Dnes máme na všechno nemocnice a přirozená vazba mezi životem, utrpením a smrtí se vytrácí. Pamatuji se, když zemřel můj dědeček, jak jeho tělo jednou ráno leželo vystavené v obýváku na piánu. Věděl jsem, že je nemocný, ale byl jsem malý a tomuhle jsem nerozuměl a tak jsem se ptal babičky: ‚Co dělá na tom pianě?‘,“ vypráví Witkin a směje se nahlas své dětské naivitě. I cestou do Brna neodolal zastávce v Kutné Hoře, aby si zde prohlédl místní kostnici. Tento zážitek poté zestručnil jako „velice zajímavý“. Smrt je pro něj součást života. Tvrdí, že ji nevyhledává, ale ani se ji nebrání jako ostatní.

Nefotím každého mrtvého, který mi přijde pod ruku. Někteří mrtví se mi nelíbí nebo v sobě nemají život.

Zobrazení smrti ve fotografiích může být pro některé citlivé jedince na hraně únosnosti. Pak je Witkinovo pojetí značně za hranou; fotí skutečné mrtvoly, skutečná těla. Na obvinění, že mrtvé zneužívá, neboť mu před smrtí nedali k fotografování souhlas, je však umělec značně citlivý. Zdůrazňuje, že s těly mrtvých, jejichž identitu není možné zjistit, je v márnici často zacházeno velice bezohledně a že jeho těla jsou naopak výrazem úcty. „Nefotím každého mrtvého, který mi přijde pod ruku. Snažím se něco přidat. Někteří mrtví se mi nelíbí nebo v sobě nemají – obrazně řečeno – život. Někteří jsou mrtví celý život, a když umřou, jsou mrtví už tuplem,“ říká.

Joel-Peter Witkin Od focení mrtvých už však stále více upouští. Začíná se z něho stávat „romantik“, jak sám sebe nazývá. Čím dál tím více fotí ženy. Krásné ženy. A už vzpomíná na jednu překrásnou Pařížanku s nádherným zadkem. Rozhodl se ji nafotit zezadu a s řetězy v ruce. „Pokaždé si to skvěle užijeme, tedy když zrovna nefotím mrtvá těla,“ říká a dodává, že k nim přistupuje s hlubokou úctou, jako ke všemu, co dělá.

Lidé mu pózují dobrovolně – za úplatu, nebo za autorský tisk finálního snímku. O tom, jakým způsobem či v jaké roli je chce fotografovat, je musí umět přesvědčit, a sám se tak často stává svědkem jejich nelehkých osudů.

Joel-Peter Witkin Joel-Peter Witkin

 

 

 

 

 

 

Joel-Peter Witkin se narodil v roce 1939 v Brooklynu. Jeho bratr, dvojče, je malíř. Rodiče – otec litevský žid a matka italská katolička – se záhy rozvedli, protože se nemohli rozhodnout, v jaké víře mají být jejich děti vychovávány. Jako určující moment Witkinova dětství byla hromadná autohavárie, které se stal svědkem, když jedno nedělní ráno kráčel s matkou a bratrem do kostela. „Z jednoho z těch aut se něco vykutálelo a zastavilo se to o obrubník, na kterém jsem stál. Byla to hlava malé dívky. Sklonil jsem se k ní, že ji pohladím, ale než jsem se jí dotknul, někdo mě odnesl pryč,“ popsal zážitek ve své monografii.

Joel-Peter Witkin - autoportrétFotografovat začal v jedenácti letech a úspěch se dostavil již brzy. Edward Steichen, kurátor fotografické kolekce Muzea moderního umění, přijal v roce 1956 jeden z jeho snímků do sbírky muzea. V této době začal Witkin také fotografovat lidi na okraji společnosti. V roce 1961 se přihlásil do armády, kde tři roky sloužil jako armádní fotograf. Jeho rolí bylo dokumentovat sebevraždy a smrtelné nehody vojáků. Na začátku 70. let byl přijat na slavnou uměleckou školu Cooper Union na obor sochařství a současně jako talentovaný básník získal grant od Kolumbijské univerzity. Po dokončení bakalářského studia se odstěhoval do Nového Mexika. Tuto zemi si oblíbil natolik, že v ní žije dodnes. Řadu svých známých snímků pořídil na svých cestách po Španělsku, Francii a samozřejmě v Mexiku. Před měsícem Witkin oslavil čtyřiasedmdesáté narozeniny.