Fotografie je pro Jaromíra Santlera povolání, koníček a poslání. Jako učitel  a lektor dětí, mládeže i dospělých předává to nejdůležitější a to neotřelý, nezatížený a originální pohled do světa fotografie. On snad ani neučí… otevírá zájemcům dveře jménem Řemeslo, Kreativita, Originalita, Tvůrčí svoboda s lehkostí a nadhledem a především s humorem jemu vlastním.

Fotoklub Líheň: řekni nám o co jde, oč běží mladá paní ?

Na chvíli se zastavím u samotného názvu fotoklub Líheň a vysvětlím jej. Určitě tím již leccos ozřejmím. Nemám rád slovo kroužek, fotokroužek. Když jsem počátkem 90. let přišel do Stanice techniků DDM hl. m. Prahy, první co jsem změnil, byl tento název. Dodnes mi „kroužek“ evokuje děti s rudými šátky, seskupené kolem nějakého přísně organizovaného pokusnictví. Kroužek je navíc zdrobnělina, vyjadřující malou skupinu lidí. Od začátku jsem chtěl, aby vznikla otevřená společnost čítající alespoň několik desítek lidí, s možností přicházet i nad rámec oficiálních výukových hodin. To se povedlo a proto jsme si brzy mohli dát název „Líheň“. Líhnul se jeden talent za druhým, s vlastním „dávkováním“ rozvoje a sebevzdělávání. Systém tradičních kroužků by tyto lidi držel na uzdě.

Tolik trochu k historii. Fotografy, případně pedagogy, bude asi víc zajímat něco jako obsah hodin dnů či týdnů. Otázka by se dala odbýt výčtem teoretických a řemeslných dovedností, které by měl každý člen fotoklubu ve školním roce získat. A v obsahu nejde dokonce ani tolik o vedení mládeže k samostatné tvorbě, i když to je velmi důležitou součástí našeho usilování. Fotografie, potažmo fotografování má mnohem silnější potenciál, než jen obrazem sdělovat své postřehy. Krajina, portrét, zátiší, inscenace, dokument… , jsou jen okruhy mající podněcovat mysl – vidět víc, chápat víc. Fotografové, kteří neustrnuli na západech slunce a motýlcích na květině, mi možná dají za pravdu. Mám na mysli samozřejmě fotografii a  pedagogické působení. Pokud se to alespoň trochu daří, pak tvůrčí fotografování je silnějším vzdělávacím nástrojem než mediální, estetická a občanská nauka dohromady. Myslím, že nemusím jmenovat další obory, kterých se fotografie dál přirozeně dotýká. Účinnost vzdělávání – sebevzdělávání a rozvoj autorské tvorby jsou ale dány spontánností a dobrovolností. Tady je ovšem skryt také kámen úrazu.

Jaromír Santler

Co ti práce, kterou vykonáváš, vzala a dala ?

Z praktického hlediska mám problémy být tam, kde se něco děje odpoledne a večer. Jít například někam na vernisáž v 18.00 znamená povinnost najít za sebe suplování, nebo hodiny jindy nahradit. To se ne vždy podaří a hodiny mohou „odpadnout“ pouze výjimečně. Určitě mi bere mnoho rodinných radostí (určitě i starostí), kompenzuje mi to však jinde. Práce je energeticky náročná.

Energii mi bere stále rostoucí počet mladých lidí, kteří přijdou do fotoklubu, sednou si a čekají (jako ve školních lavicích). Není to čekání slušně vychovaných dětí na pokyny pana učitele, je to postoj “chtěl bych se bavit, tak se ukaž“. Abych to vysvětlil. Odhaduji, že možná polovina současných členů ještě nevzala (od září do prosince) fotoaparát do ruky. V ateliéru ano, protože jim jej vnutím, aby si zkusili nějakou výtvarnou etudu. Dobrovolnost, jako jeden z předpokladů volné tvorby a výše popsaných účinů, se nenaplňuje. To je onen zmiňovaný kámen úrazu. To aby vše nevypadalo tak ideálně. Myslím si, že odráží některé celospolečenské jevy, ale také možnou přetíženost mládeže jinými koníčky, zlozvyky z jiných forem vzdělávání, možná vše dohromady. Jsem ale vděčný i za tyto návštěvníky. Dalo by se říct, že to, co mi práce bere, je však paradoxně také darem. Překonávat všechny neschopnosti (i svoje) je vlastně dobrodružstvím, s novými objevy.

Prostředí a atmosféru u nás znáš. Všechny ty skřeky, obhajované teorií o “ praslovu“, oslovení „mladá pani“ a „chlapi“ bez ohledu na pohlaví a věk, jsou mé provokace, jsou jednou z forem jak rozbíjet alespoň některé pevnosti. Také práce s absurditou v zadaných tématech fotografie je skvělým objevem, který se u mládeže setkává s vřelým přijetím.

Co mi práce především dává, je množství různých setkání s lidmi (nechci ale aby toto znělo jako klišé). Některé děti, které ve fotoklubu odrostly, se staly na čas mými spolupracovníky. A i když je další studium a profese odvály zase kousek dál, stále o sobě víme a dle možností se setkáváme. Větších pozemských hodnot není.

Jaromír Santler

Máš chuť, sílu, čas či potřebu na vlastní tvorbu ? Je pro tebe těžké po celotýdenním maratónu, kdy pro tebe je fotografie práce, věnovat se i něčemu navíc…svému  vidění tohoto světa skrz objektiv fotoaparátu ?

Nemám chuť a fotím velmi málo. Potřebu tvořit ale mám. To by bylo divné, kdyby fotograf, stejně jako malíř, poet, hudebník, neměl vnitřní přetlak něco sdělit, nebo k něčemu se vyjadřovat. Pokud je „v pořádku“, co má potom dělat s oním puzením? Kam jinam jej investovat, než do nějakého obrazu? Tak aby obraz (třeba i hudební) existoval dál a něco působil. Znám několik cynických lidí, kteří by se mi asi za tato slova smáli. Oni jsou však takoví proto, že cynismem jen zakrývají svou rezignaci. Přitom žijeme v úžasné době plné možností, včetně těch technologických a plné výzev. Citlivější lidé již dávno cítí potřebu jakéhosi produchovnění hodnot, někdo absenci víry, potřebu pevnějšího základu. To je přeci ten nejlepší materiál k stále novému a novému  zpracování! Umění v tomto hrálo a doufám, že ještě bude hrát velkou roli. Pokud se někteří  z mých svěřenců propracují k tomu, že jejich práce osloví široké publikum, nezůstanou jen u abstrakcí, ani nesklouznou v narcistické sebešťourání, pak to bude mnohem víc, než kdyby se mně samotnému podařilo velké dílo.

Jaromír Santler

Hezky jsi na začátku řekla, že „otevírám zájemcům dveře“. To je vcelku trefné, nic víc ani udělat nemohu. Učitelé češtiny mohou žáky naučit gramatiku, dát jim pár příkladů z literatury, ale jak psát verše je již naučit nemohou. S fotografií je to stejné.

Potřebu tvořit mám, společenské jevy se mne také dotýkají. Málokdy ale překonám následky celotýdenního maratónu (opět si půjčuji Tvá slova). „ Indiáni“, které sis k ilustraci vybrala, vznikli již před několika lety. Od té doby mám rozdělány ještě 3 fotografie a 1 v námětu. Nic moc plodnost, že? Relativně často samozřejmě fotografuji s mládeží, musím jít příkladem, ale to do své skutečné tvorby nepočítám.

 Informace a dezinformace je pro mne také velkým tématem.  Multikulturalismus jsem si vzal do hledáčku v době, než se i z nejvyšších politických kruhů ozvalo, že multikulturalismus v Evropě selhal.

A aby se vše, co tady říkám, nějak propojilo a uzavřelo, zmíním pár slov k vybraným fotografiím. Jsou ze souboru „Praha multikulturní“ . Zálibu v absurdnostech jsem ani zde nezapřel. Fotografie jsou montáží dvou světů. Pro zesílení fikce se mají tvářit jako poctivý analog – kinofilm. Informace a dezinformace je pro mne také velkým tématem.  Multikulturalismus jsem si vzal do hledáčku v době, než se i z nejvyšších politických kruhů ozvalo, že multikulturalismus v Evropě selhal. Tehdy mne provokovala naivita na každém kroku, typický produkt společnosti přesvědčené o „samogenerování dobra“ v člověku, bez Božích univerzálních norem. Pouhé spolehnutí se na občanský princip (svobodu a demokracii) mi přišlo nedostatečné a již i nebezpečné. Sílící nacionální hnutí má kořenů několik, tento je významný. Použití vtipu, nadsázky jsem zvolil jako vlídnou provokaci k uvažování nad velmi komplikovanou situací (indiáni se mi do námětu hodili, máme je všeobecně rádi, nevyvolávají u nás xenofobní pocity).

Tím i vysvětluji, proč dávám přednost fotografii takto manipulované před formou přímou. Je k dispozici více vyjadřovacích možností, aniž bychom úplně opouštěli prostor fotografie.  Hodí se mi opět uvést nebo připomenout jednu ze  skvělých vlastností fotografie: pokud chce člověk vážně fotografovat (obecně jakkoliv vážně umělecky tvořit), musí se učit vážně posuzovat. Sám za sebe, bez předžvýkaných vzorů a pohledů (a nemusí se ani leknout mých slov o několik řádků výše – třeba jen nemám pravdu). Mnoho věcí si odhalí sám. O to víc je mi líto sedících  mladých lidí, kteří čekají na to, až jim někdo něco připraví.

Jaromír Santler

Rozhovorem s Jaromírem Santlerem otevírám seriál o lidech neobyčejných, kteří se „našli“ a svůj um a umění  předávájí nám hledajícím, o talentovaných lidech co stojí na počátku své cesty fotografické, lidech neznámých či známých, co pohltila Láska jménem Fotografie a stojí o nich vědět, že tu s námi jsou, že nejsme  sami. 

Mladá paní děkuji ti za energii, kterou nás obdarováváš a posouváš dál!

Kdo je Jaromír Santler

Narodil se v Uherském Hradišti. Vystudoval Střední průmyslovou školu ve Zlíně, fotografii vystudoval na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Profesně se fotografii věnuje jako prostředku ve vzdělávání mládeže. Učí ve fotoklubu Líheň Stanice techniků DDM hl. m. Prahy, je lektorem Školy kreativní fotografie Praha.

Tady by mohl následovat výčet výstav. Jaromírova slova -“ nepamatuji kdy a kde, kromě dvou, tří posledních. Ne že bych jich absolvoval tolik, většinou to byly výstavy skupinové, ale nikde jsem si je nepoznamenal.

Autorkou článku je Anna Descó