Vyrůstal na fotografiích Josefa Sudka; okoukal od něj motivy k focení, ale i přístup k fotografickému řemeslu. Poté šel studovat na FAMU, kde jeho zálibu v historických technikách příliš nesdíleli. „Škola mi vzala lásku k fotce,“ říká dnes Jan Horník.

Začnu klasickou otázkou: Jak a kdy ses dostal k fotografii?
Začínal jsem už v mládí, kdy jsem navštěvoval fotografický kroužek. Poté jsem přešel na střední fotografickou školu. Fotil jsem hlavně krajinky. Nevím proč, ale lidi jsem fotil málo.

A proč krajinky?
Vždycky se mi líbily fotky Josefa Sudka – přitahovala mě jejich poetika. Líbily se mi i místa, kde je fotil a vyhledával jsem podobná.

Ačkoliv jsem se ale zaměřoval vždycky na krajinky, chtěl mít ve svých fotkách i trochu člověka. Proto se často na mých fotkách objevují cesty, ploty apod.

Jan Horník

V mládí byl tedy Sudek tvůj vzor?
Pořád je mým vzorem. Sudka stále obdivuji. Myslím, že je to jeden z nejlepších fotografů..

Vzpomínám si, že jsem si v dětství oblíbil jednu jeho monografii. Měl jsem rád její vůni.

Vůni?
Ano, byla vytištěna hlubotiskem, což byla na tu dobu jedna z nejkvalitnějších tiskových metod, a jakoby by po tom voněla. Josefa Sudka mám tedy spojeného i s touto vůní jeho monografie. Když v ní dnes občas zalistuji, vzpomenu si na dětství.

Důležitou roli ve tvých fotkách hraje světlo a stín. I to mi přijde trochu „sudkovské“.
Ano, pěkné světlo mám rád. Popravdě mám radši světlo večerní – tlumené, než to ranní. Ranní světlo mi připadá moc idilické a selankovité. Často také fotím v protisvětle, které do snímku vnáší krásnou magickou atmosféru.

Jan Horník Jan Horník Jan Horník

Baví tě na focení i to toulání se krajinkami?
Určitě. Vždycky raději chodím fotit sám, protože je to pro mě určitý způsob relaxace. Při focení odpočívám, čistím si hlavu… Kdybych chodil s někým, myslím, že by se tam promítla i jeho přítomnost; nedokázal bych ho úplně vypustit, byl by v té fotce také.

Kolik snímků si z jednoho focení odvážíš?
Nafotím toho spíše méně. Většinou si s sebou beru 3kazety, takže mám na jeden výlet 6 záběrů. Zpravidla ani nepoužiji všechny a udělám tak 4 snímky.

Abych tu scénu vyfotil, musí mě nějak zaujmout, musí spolu souznít. Sudek pro to používal výraz „Hudba hraje“. Důležité je pro mě světlo a kompozice.

Jakou techniku vůbec používáš a se kterými fotoaparáty pracuješ nejraději?
Fotografuji deskovou komorou na formát negativu 13×18 rakouského typu, která je stará přibližně sto let a k ní mám modernější objektiv Schneider 210mm se světelností 5,6; preferuji raději základní a mírné teleobjektivy, široké moc ne. Nijaký čas jsem také používal aparát československé výroby Magnola, ale ten byl na nošení příliš těžký.

Na střední škole mě ovlivnil fotograf Pavel Hečko, tenkrát to byl uznávaný fotograf respektovaný i v zahraničí. Pak se začal stahovat a přestával fotit. Co je s ním dnes, nevím. Vážil jsem si ho, byl to velice kultivovaný a inteligentní pán. On mě přivedl k focení na velký formát. Už tehdy jsem fotil krajinky, ale pracoval jsem s kinofilmem nebo se středním formátem. Nebylo to ono.

Jan Horník Jan Horník

Poté, co jsi absolvoval střední fotografickou školu, jsi pokračoval ve studiu na FAMU. Co ti dalo vysokoškolské fotografické vzdělání a působení na FAMU?
V podstatě velice málo. Už v prvním ročníku jsem pochopil, že se jejich představa o fotografii úplně rozchází s tou mou. Spíše se tam vyučoval koncept, zatímco já upřednostňoval přímější fotografii. Velkoformátovou kameru, kterou jsem pro školní práce používal, neviděli rádi; bylo to pro ně něco nemoderního a přežitého. A to i přesto, že tam v té době učil Bohumil Prokůpek, tehdejší člen Českého dřeváku, který s velkým formátem také pracoval .

Takže jsi tam se svou tvorbou byl tak trochu osamocen.
Přesně tak.

Ovlivnily tě nějakým způsobem 3 roky, co jsi na FAMU studoval?
Studium na FAMU mne od fotky spíše odradilo, vzalo mi takovou tu lásku k fotce, se kterou jsem tam přišel. Ztratil jsem tam iluze… Nakonec jsem ji ani nedokončil a přešel na ITF do Opavy. Tam se mi zdál přístup ze strany profesorů lepší; dávali studentům více prostoru pro jejich volnou tvorbu, což se odrazilo i na úrovni jejich prací, které mi přišly o mnoho lepší.

Podle toho, co říkáš, tam mám pocit, že své volby studovat na FAMU lituješ…
Nevím, zda lituji. Na druhou stranu jsem tam poznal mnoho skvělých lidí – spolužáků i studentů z jiných oborů. Do teď se s nimi vídám a s některými občas spolupracuji na zajímavých projektech.

Jan Horník Jan Horník Jan Horník Jan Horník

Když se dnes podívám na tvé fotky ze studentských let, přijdou mi řemeslně dokonalé. Nenaučila tě škola právě tomu řemeslu, které teď, když už ho dokonale ovládáš, můžeš ho při focení vypustit a soustředit se na své nápady?
Neřekl bych. Řemeslo jsem se naučil už na střední fotografické škole.

Věděl jsi, když jsi studoval vysokou fotografickou školu, že se jednou fotkou živit nebudeš?
Nevěděl. V době, kdy jsem fotku studoval, procházel tento obor zásadním vývojem; analogovou fotografii nahrazoval digitál a práce fotografa devalvovala. Ještě před 20 lety existovala fotografie jako samostatný obor, zatímco dnes se už mnohem víc prolíná s jinými obory. Firma, která si najme na práci fotografa, od něj očekává, že zastane i další pozice.

Přesto ses snažil po škole jako fotograf chvíli uchytit.
Ano, začal jsem fotit pro různé reklamní agentury. Tento svět, který se točil kolem marketingu, mi ale nebyl příliš sympatický. Věděl jsem, že této práci se věnovat nechci.

Myslím, že máš blíž k výtvarné fotografii než ke komerční…
Jenže jako výtvarný fotograf se u nás neuživíš, perspektiva takové práce je v České republice nulová.

Takže tvé fotografie končí šuplíku?
Já jsem de facto vždycky fotil do šuplíku. Fotím proto, že mě to baví, nedělám to pro jiné. Je to taková moje introvertní činnost, o které na veřejnosti moc nemluvím.

Jan Horník Honza Horník Jan Horník

O své hotové fotografie se s velkou péčí staráš a archivuješ je. Myslíš, že se ti energie a čas, které tomu věnuješ, jednou vrátí?
Jak jsem už zmínil: fotky si dělám pro sebe a nečekám uznání od nějakých lidí. Fotografie mě naplňuje. V posledních letech ji ale věnuji stále méně času.

Kromě toho, že fotíš, tak vyrábíš ve své domácí dílně dřevěný nábytek. Prolínají se tyto obory nějak?
Možná. Jak ve fotografii, tak i ve výrobě nábytku, se snažím o vytvoření vlastního světa, který se mi nějakým způsobem líbí a ve kterém se rád pohybuji.

Z tvých nejnovějších fotek mám pocit, že už jsou trochu odlišné od těch počátečních: už to není jen dobře odvedené řemeslo, na které se zároveň pěkně dívá, ale zdají se mi zralejší, jakoby teď v nich bylo více života…
Rozdíl mezi tvorbou, kterou jsem dělal před 12 lety a kterou dělám nyní, je ten, že dřív jsem chtěl udělat především technicky precizní fotografii; to souviselo i s vysokou školou školou, kde takové fotky vyžadovali. V současnosti mě baví pracovat s pohybovou neostrostí a vytvářet rozmazané fotky. Kdybych něco takového udělal na škole, vytkli by mi, že je fotka nedokonalá.

Jan Horník Jan Horník

V jakém období nejraději fotíš? Kdy nafocený materiál zpracováváš?
Nejraději fotím na jaře a na podzim, protože je nejhezčí světlo a krajina má nejhezčí barvy. Většinou čekám na to, až nafotím 20 záběrů, které pak vyvolám a vyberu z toho ty nejlepší. Jednou do roka si z konečného výběru dělám finální kontakty, což je asi tak  10 fotek.

Vracíš se hotovým fotkám ještě dodatečně, abys z nich odstranil chyby, které jsi před tím třeba neviděl?
V první řadě se snažím udělat co nejlepší kontaktní kopie. Když se na fotky podívám s odstupem času a nevyhovuje mi u některé její tonalita, tak se ji ještě snažím upravit. Jinak ale beru, že je to hotové dílo a znova se k němu nevracím, abych ho předělal.

Jan Horník Jan Horník

Co pro tebe fotka znamená?
To je pro mne trochu intimní otázka. Dřív pro mne fotka znamenala hrozně moc, věnoval jsem ji všechen svůj čas i energii, dnes už svůj čas dělím mezi výrobu nábytku a focení.

Proč opadl?
Nevím, možná proto, že mi chybí zpětná vazba a částečně i kvůli studiu na FAMU.

Maš rád své fotky, máš pocit, že jsi něco vytvořil?
Nezdá se m, že bych něco zásadního vytvořil, ale rád se ke svým fotkám zpětně vracím a rád se na ně dívám. Také proto jsem si je pověsil doma na zeď.

Mezi čtyřma očima…

Foto:Andrea KarlíkováPodává mi album šedivé barvy, na prvním pohled nenápadné, ale kvalitní. Vlastnoručně vyrobené. Spolu s ním mi dá také bílé bavlněné rukavičky. V albu střeží svou veškerou dosavadní fotografickou tvorbu, tedy tu nejlepší samozřejmě. Pomalu obracím obrázky, nevidím je poprvé, ale pokaždé mě nadchnou. Říkám mu, že by je tu neměl takhle schovávat. Odpovídá, že to nikoho nezajímá a hledá důvody.

Mezitím, co Honza vytahuje své školní práce, já se rozhlížím po bytě. Jsme u něj doma, je tu čisto, útulno. Většinu nábytku si Honza vyrobil sám, není ho tu mnoho, a to málo spolu dokonale ladí. Všechno promyšleno. Chválím jeho novou kuchyňskou linku a on přemýšlí nad barvou boční strany. Jakou bys dala ty? Těžko říct.

Občas mu vytýkám povrchnost. Když si spolu jdeme někam sednou, vím že mě vezme do toho nejhezčího podniku s nejlepší kávou a nejlahodnějšími zákuskami, které má tak rád. Je to požitkář a estét. Velmi náročný společník: na věci, jídlo i ženy má dosti vysoké měřítko. Na druhou stranu, nelze mu to vyčítat, je náročný i na sebe a mě neustále překvapuje kolik toho ví z dějin umění a architektury.

Stejně důsledně přistupuje i k fotografii. Fotí málo, ale v jeho pracích se odráží pečlivost a soustředěnost. A taky jeho nadšení, které tak málo dává najevo. Je v nich svět, ve kterým by Honza  chtěl žít, ale který se mu na tomto místě a v tomto čase nedostává. Jsem ráda, že tento jeho svět mohu občas navštívit.

Foto: Andrea Karlíková

Jan Horník se narodil 2. 10. 1982 v Praze. Od roku 1998 studoval Střední průmyslovou školu grafickou, obor fotografie. Od roku 2002 navštěvoval pražskou FAMU, kterou po třech letech dobrovolně opustil. Zároveň s FAMU studoval Institut tvůrčí fotografie v Opavě, který v roce 2006 úspěšně dokončil. Fotografií se v současné době živí příležitostně jako filmový a komerční fotograf. Od roku 2011 se věnuje ve své malé dílně výrobě nábytku.

Fotografickou tvorbu Jana Horníka naleznete na stránkách http://www.behance.net/janhornik.