Fotograf a architekt Ivo Loos toužil zarchivovat dobu 60. a 70. let. Z jeho asi dvacetileté práce, kdy tajně snímal lidi skryté v davech, vyšla nedávno obsáhlá monografie.

 Ivo Loos, Fotograf 1966 – 1975Množství lidí denně viděných, s neopakovatelnými střety či překryvy postav, drobnými gesty, záchvěvy či útržky tváří, roztáčí vždy znovu kaleidoskop možných fotografií, který mne vzrušuje.“ Tyto běžné okamžiky v sobě skrývá  monografie s názvem Ivo Loos, Fotograf 1966 – 1975. Kniha tvoří průřez cykly: Tváře, Češi, Párkaři, Cesty, Poutě a Hřbitovy a zároveň obsahuje sérii unikátních fotografií vzniku a instalace náhrobku Jana Palacha, na kterém Ivo Loos jako architekt spolupracoval s Olbramem Zoubkem. Pomník byl zanedlouho po instalaci zničen příslušníky StB.

Ivo LoosIvo Loos, žijící mezi lety 1934-2009, nebyl tím klasických fotografem-dokumentaristou toulajícím se celé dny ulicemi; nebyl dokumentaristou na plný úvazek jako jiní. Jeho skutečném zaměstnáním byla architektura a ve focení viděl možnost, jak zdokumentovat svou dobu a vytvořit obraz společnosti, ve které žil. Přátelé na něj vzpomínají jako na elegána a estéta, ale taky tak trochu jako na podivína. Stačí se podívat na Loosovy fotky a člověk vytuší, že jejich autor nebyl běžným fotoreportérem.

Z knihy Ivo Loos, Fotograf 1966 – 1975 , cyklus Párkaři

 Jako fotograf byl zaujatý v prvé řadě člověkem. Své objekty Loos hledal při různých slavnostech nebo shromážděních. Obvykle si vytypoval konkrétního jedince ukrytého v davu, jenž mu připadal nějakým způsobem zvláštní, a jediným stisknutím spouště ho z té masy lidí vyčlenil. Působivost Loosových snímků spočívá právě ve „výběru typů, z nichž vyrostl komunismus“, jak zmiňuje autor textu Loosovy monografie Antonín Dufek. Jsou to lidé většinou zachmuření nebo s tvrdým bojovým výrazem, takové vidíme v souboru Tváře a Párkaři a Poutích, lidé osamoceni, které vidíme v souboru Hřbitovy anebo lidé odlišní od zbytku společnosti, které zachycoval na svých cestách po světě.

V okamžiku jiskření zvláštní rovnováhy se pokouším stisknout spoušť a toužím sejmout otisk skutečnosti co nejostřeji.

Asi nejznámější snímky, a taky pravděpodobně nejstarší, vznikly v pouťovém prostředí. Ivo Loos navštěvoval vyhlášenou Matějskou pouť v Praze od roku 1960 a proplouval zde jako neviditelný běžný chodec s fotoaparátem. Všímal si hlavně ostatních návštěvníků, jen tu a tam zamířil objektivem na scénu, kam mířily zraky diváků, aby opět zaostřil na tváře přihlížejících a zastihl tak jejich nezaujatý výraz. „V okamžiku jiskření zvláštní rovnováhy se pokouším stisknout spoušť a toužím sejmout otisk skutečnosti co nejsotřeji,“ řekl při jednom rozhovoru Ivo Loos, který se navzdory narůstající oblibě kinofilmového formátu neústupně držel čtvercového formátu a všechny své snímky vytvořil na 6×6.

Z knihy Ivo Loos, Fotograf 1966 – 1975, cyklus Tváře

Z většiny Loosových snímků je také patrné, jak bylo pro autora důležité, aby zůstal nepovšimnut člověkem, kterého hodlal fotografovat. Některé osoby fotí otočené zády, ale dost často jim nahlíží přímo do tváře. V tom případě měl fotoaparát ukryt v tašce, v níž byl otvor pro objektiv nebo fotografoval jednoduše naslepo, anebo si na svůj Praktisix připevnil nástavec, aby se do něj mohl shora dívat. Byl plachý, ale také nechtěl objekt vyrušit. Přál si člověka zachytit v jeho autentické póze a udělat tak věrný dokument doby.

Na legraci nebyl čas

Ivo LoosK souboru Párkaři Loos v roce 1978 napsal: „Tato etuda na dané téma je malou součástí rozsáhlého celku, začínajícího cykly Hřbitovy, Poutě, Tváře a Párkaří. Ani jeden z cyklů etud není dokončen a dokončen nebude. Budou však přibývat další cykly, další etudy. Celek jako struktura, pokud se záměr podaří, by měl zachytit nebo archivovat obraz života naší generace.

Je paradoxní, že rok 1978 byl pravděpodobně zároveň i rokem, kdy Loos přestal se systematickým focením. Loos byl fotografem solitérem; nikdy neměl snahu zapadnout do prostředí fotografů a ani na to neměl kvůli své profesi čas. Nakonec architektura byla i důvodem, proč s dokumentováním nadobro přestal. V roce 1978 mu bylo 44 let a fotografování věnoval zhruba 22 let.

Z knihy Ivo Loos, Fotograf 1966 – 1975, cyklus Hřbitovy

Loosovy fotografie jsou precizními dokumenty, které mohou být vnímány i jako podobenství o životě v diktatuře sedmdesátých let minulého století,“ shrnuje Loosovu tvorbu Dufek. Ve fotografické práci architekta Loose, který se mimo jiné podílel na realizaci náhrobku Jana Palacha v roce 1970, není místo pro humor ani vtip; realita na něj dopadala příliš těžce, než aby mohl získat nadhled a fotografovat momentky jako jiní dokumentaristé. Ano, Loos se vysmíval lidem, které fotografoval a často byl ve svých záběrech nelítostný, jeho obraz komunismu však působí spíše tragikomicky než ironicky.

Název knihy: Ivo Loos, Fotograf 1966 – 1975
Nakladatel: KANT
Rok vydání: 2013
Cena: 450 korun