V její tvorbě se promítá celý její životní osud i postoje. Focení nebere pouze jako zálibu, ale je pro ni klíčem k sobě samé. „Když v sobě člověk cítí přetlak emocí, musí to dostat ven,“ říká slovenská fotografka, která se prezentuje pod přezdívkou Evla.

Vždycky se ptám fotografů na jejich začátky, protože mnohé prozradí o jejich dalším ubírání. O tobě vím, žes začínala u komerce a fotila lidi na zakázku. Jak na toto období vzpomínáš?

Jenom v dobrém. Byla jsem na mateřské dovolené se dvěma dětmi a vytvářela album mé rodiny. Humenský fotograf Jozef Lauruský na jednom našem setkání řekl: „Rodinné fotky jsou zdaleka nejprohlíženější na světě a i poté, co se umělecké výpovědi jiných fotek přehodnotí, rodinné snímky na hodnotě jen rostou. Ačkoliv zdaleka je nevidí tolik lidí, jako když člověk vystavuje v galerii.“ V tom čase jsem se ráda vídala a komunikovala s lidmi, zejména s maminkami v mém věku, respektive s dětmi ve věku mých dětí, a vyměňovala si s nimi zkušenosti. A jelikož jsem měla profesionální fotovýbavu a prostor na focení, tak jsem toho chtěla využít.

Dnes jsi známá tvorbou, která je hlavně o tobě. Co se stalo, žes  přestala fotit ostatní, ale začala jsi fotit sama sebe?

Je to velice osobní, ale po 14 letech vztahu se mi rozpadlo manželství a zůstala jsem s dětmi sama; bez přátel, bez zázemí, bez práce, i bez vlastní střechy nad hlavou. Měla jsem dost času na zkoumání sebe samé, své duše, svých vlastností. Přestala jsem se vídat s cizími lidmi a vést prázdné debaty, ale zaměřila se na vlastní chyby a omyly. Rozvod mě připravil i o fotovýbavu a zůstal mi jen starý Canon EOS 3000N s objektivem 50/1,8. Ale to jsem na něj ještě nefotila.

V té době jsem prožívala velice těžké období, ale zároveň jsem si v té době uvědomovala mnoho věcí. Později jsem se seznámila se svým nynějším manželem, který byl fotograf a režisér v komerční televizi. Pomohl mi koupit si digitální zrcadlovku z bazaru a daroval mi jako předsvatební dárek makrosklíčko 90/2,8. Opět jsem se tedy vrhla na focení, ale kritika ze strany manžela byla neúprosná. Chtěla jsem mu dokázat, že fotit umím a to mě hnalo dopředu. Zvala jsem si domů modelky a vycvakala na nich snad 1000 záběrů za hodinu, ale výsledky byly mizerné. Styděla jsem se za to a abych neplýtvala časem modelek, tak jsem začala fotit sama sebe. U toho jsem nakonec už zůstala.

Evla Evla Evla

A jak tedy probíhal ten přechod z digitálu ke klasice?

Digitální fotoaparát mi ukradli a manželův profesionální přístroj jsem se bála ve své neznalosti používat. Sáhla jsem tedy po starém Canonu. Při zařizování nového domova jsem navíc našla roky nepoužívaný Nikon a k němu pár starých manuálních skel a kinofilmy, které zůstaly manželovi po přechodu na digitál. Věčná otázka Canon versus Nikon mě inspirovala k tomu, abych je mezi sebou porovnala. Kromě toho jsem mohla fotit jeden moment na dva různé filmy. Vlastně až v té době jsem se teprve začala učit fotit, protože při focení na film člověk dvakrát zváží, kdy se mu vyplatí cvaknout spoušť. Abych mohla své výsledky vyhodnotit, starostlivě jsem si zapisovala každý záběr, a dodnes mám ke každému políčku jakýsi stručný papírový EXIF.

Když se podívám na styl tvé tvorby, zdá se mi velice specifický. Kde jsi k němu přišla?

V začátcích pro mě byla důležitá hlavně estetika fotografie, snažila jsem, aby modelka vypadala na snímku časopisově krásná. Až jednou se mě kamarádka zeptala na smysl konkrétního záběru a já se poprvé zamyslela, proč vlastně fotím a zda tím chci vůbec něco sdělit.

Nikdy jsem moc neměla potřebu něco fotkou vyjadřovat, jenže jenom pohádky končí v půli příběhu. Můj život je velmi pestrý a plný nečekaných událostí a když člověk cítí v sobě přetlak emocí, nějakým způsobem to musí dostat ven. A pro mne to bylo fotografování, jak se vypořádat se složitými situacemi. Stal se ze mě introvert a fotografie je pro mne prostředkem k vyjádření svého nitra.

A to že mám specifický styl? Nikdy jsem nechtěla fotit tak, jak fotili všichni ostatní; nemám potřebu opakovat to, co jiný zvládá lépe. Jenom bych plýtvala časem a prostředky.

Evla Nakolik se dnes podřizuješ estetice? Má pro tebe stále velký význam?

Kdo určuje, co je škaredé a co pěkné? Existují nějaké všeobecné výtvarné pravidla, které bud dodržuji anebo ve zvláštních situacích záměrně porušuji. Když dělám obraz, vždy přemýšlím, jak by vypadal, kdyby na stěně visel samostatně.

Máš přesně promyšlené, jak má hotová fotografie vypadat? Pracuješ nějakým způsobem i s prvkem náhody?

Nejprve je myšlenka, potom vizuální vidina, ale výsledný efekt je závislý na prvku náhody. Třeba při dvouexpoziích, kde člověk nikdy s jistotou neví, který motiv vynikne víc.

V jakém psychickém rozpoložení tvoříš, co je tím impulsem?

U mne je obrovským motivem hněv – hněv na sebe samu, když nechápu situaci, když nesprávně reaguji, když nezvládám úkoly, když nedomyslím důsledky a konám… Na to se pak nabalují další emoce jako zoufalost, bezmoc, žal, ale taky radost a štěstí.

Evla Evla Evla

Říkala jsi, že své tělo jsi začala fotit, protože jsi nechtěla plýtvat časem modelek. Jak je to dnes, když dáváš do fotek vlastní emoce. Myslíš, že bys je dokázala vyjádřit skrz cizí osobu?

Dokázala bych to, ale ještě jsem nenašla modelku nebo modela, se kterým by to šlo. Jsem příliš náročná, nestačí mi, když má člověk symetrické tělo a fotogenickou tvář ; musí mít i výraz, pohybové nadání, empatii a zároveň mi musí být duševně blízký.

Na fotkách jsi velmi často nahá. Jaký smysl má pro tebe nahota pro tvorbu?

Snažím se, aby v mých fotkách byly emoce a příběhy a ty prožíváme všichni velmi podobné nezávisle na tom, co nosíme na sobě. Šaty určují dobu, společenský status a ekonomické zázemí, ale lásku, touhu, vášeň, smutek, zlost a zklamání prožíváme všichni.

Zaujalo mě, jak jsi před tím mimo záznam mluvila o svém přístupu k negativu, se kterým zacházíš jako s polotovarem sloužícímu k dalšímu zpracování. Říkala jsi, že je ti občas jedno, kde tento „polotovar“ získáš a od koho, ale tvým se stane tím, že ho přetvoříš. Baví tě tedy více tento proces zpracovávání materiálu? Necítíš se už více jako výtvarnice než fotografka?

Naopak, moment stlačení spouště je pro mne bytostně důležitý. Ale je jen část cesty ke skutečnému obrazu. Když negativ naskenuji a převedu ho do digitální formy, zmizí v okamžiku, kdy zhasne monitor. Ale když s ním pracuji dále, mám nové možnosti, jak se opakovaně vrátit do mého nitra a zkoumat svoje motivy konání. Vznikne hmotný obraz, který mohu odložit, darovat nebo zavěsit na stěnu.

Když se člověk dívá na obraz, promítá do něj také vlastní pocity a zážitky, které vůbec nemusí být stejné jako autorovy. Obraz je to, čím komunikuji s jinými a často neznámými lidmi. Proto mohu použít negativ jiného člověka, samozřejmě s jeho souhlasem, a obraz bude můj, protože při jeho zhotovování budu přemýšlet o sobě.

Evla

Používáš různé klasické a historické techniky. Jaké máš nejraději?

Klasickou zvětšeninu se stále učím. Musím poděkovat především panu Otovi Horskému z Prahy, který mi před dvěma lety otevřel dveře do tmavé komory a dovolil mi nahlédnout do tajemství klasické fotografie.

Technik existuje nespočet, ale mě nejvíc zaujala kyanotypie a olejotisk; do budoucna bych se také ráda zdokonalila i v lithprintu a bromolejotisku. Kromě toho si ráda hraji s fotoemulzí a jinými dostupnými chemikáliemi a s oblibou různé techniky a materiály kombinuji.

Do své tvorby kromě toho také vnášíš barvu. Podle čeho volíš odstíny, zajímáš se o psychologii barev?

Fotografie je psychologie i životní styl. Barvu volím dle nálady, ale třeba i hudby, kterou momentálně poslouchám.

Fotky zpracováváš neobvykle na dřevěné dýhy. Proč sis tento materiál tak oblíbila?

Mé současné zaměstnání souvisí se dřevem, takže je to pro mne tento materiál lehce dostupný . Ale jinak mám k přírodě blízko; jsem vzděláním biolog a technik. Klasik by řekl: „Dřevo nás provází celý život, od kolíbky až do truhly (úsměv).

Evla Evla Evla

Tvému osobitému stylu nemusí řada lidí přijít na chuť. Vlastně si myslím, že nelze ke tvým fotkám nezaujmout postoj – buď se líbí anebo nelíbí. Fanoušků, kteří tě podporují, máš na svých stránkách hodně, ale zajímá mě, jak se vyrovnáváš s kritikou?

Dnes už kritiku přijímám rozumně, ale byly časy, kdy jsem na některými komentáři i plakala. Vlastně bych ale měla i těmto nepřejícným lidem poděkovat, protože mě nutí se stále zlepšovat a učit se.

Máš dvě malé děti. Vedeš je k nějakému uměleckému projevu?

Snažím se je vést především ke svobodě a zodpovědnosti; aby se ničeho nebáli, přemýšleli o svých krocích, a aby jednali zodpovědně a neubližovali lidem. Když přitom budou mít chuť zpívat, malovat, tancovat nebo třeba fotit, budu jenom ráda.

Mezi čtyřma očima s Evlou

Foto: Andrea KarlíkováKdyž mi volala poprvé, ozval se ve sluchátku trochu zmatený hlas; ztratila a neví kudy kam. Hned na to mě ale ujistila, že se nemusím bát, protože cestu si najde. Když jsem dorazila za hodinu do centra, Eva už čekala na smluveném místě. Stála přede mnou malá černovláska s milýma očima; klasická zrcadlovka, kterou měla pověšenou přes krk, vypadala na jejím drobném těle mnohem mohutnější a taška s fotovýbavou jakoby ji měla každou chvíli převrhnout na stranu. Ale to už trošku přeháním. Před námi však byla ještě dlouhá cesta k místu, kam jsem Evu chtěla vzít, a na chvíli zapochybovala, zda tak dlouhou trasu zvládne. Za krátko už mi ale bylo jasné, že mé obavy byly zbytečné, nejenže si Eva v parném pětatřicetistupňovém vedru vykračovala s lehkostí, ale ještě u toho dokázala zapáleně hovořit o svém životě.

Pamatuji si, že její vyprávění o sobě započala tím, že má trochu zajímavý život. Ale kdo nemá, namítla jsem. Nač předčasné omluvy. Nakonec mě její (ano opravdu) pestrý příběh nepřekvapil, tušila jsem, že je Eva zvláštní bytost; tušila jsem to z jejích fotek, které dokážou mnohé prozradit. Co mě na ní však překvapilo, byla energie, ráznost a odhodlanost. Možná tento temperament souvisí s jejími východoevropskými kořeny, se kterými nemám zatím žádné zkušenosti. Těším mě, že Eva za celou dobu našeho setkání ani jednou neztratila úsměv na rtu, ač se přiznala, že hnacím motorem je pro ni především hněv. Chtěla bych ale zažít Evu rozhněvanou? To asi ne…

Evla se narodila v roce 1976 v Bojnicích. Vystudovala Lesnickou fakultu ve Zvolenu. Nyní bydlí se svou rodinou v Bratislavě. S oblibou si přečte knihu, především sci fi a fantasy má ráda.