Díváte na fotografie Emmeta Gowina a máte dojem, že nahlížíte do jeho osobního deníku. Ve skrze jsou na nich umělcovi rodinní příbuzní; manželka, děti, všichni v pozicích, které se rovnají intimním chvílím, jež zůstávají většinou skryty v paměti lidí, kterých se to týká. V tu chvíli se stáváte voyeurem vy.

Žena v průhledné noční košili ve škvíře jakéhosi neidentifikovatelného stavení; s tou samou osobou se setkáváme na většině Emmetových snímcích: na další je zcela nahá a krásná se sebevědomým pohledem do kamery, jindy se v krajině smutně choulí do klubíčka, balí se do listů, svléká se ze šatů.

Emmet Gowin

Na dalších fotografiích tato žena chová v náruči dítě, zatímco na jejím břiše se line nevzhledná porodní čára. Zdá se, že kamera je součástí jejího života. Zatímco ale ona stárne, její fotografie zůstávají stejné. Připomínají její minulost, její věk, její smrtelnost. Na všech těchto fotografiích je vyobrazena Emmetova manželka Edith, kterou si fotograf vzal v roce 1964, a jež se od té doby stala hlavním objektem jeho tvorby. „Chtěl jsem pozornost věnovat tělu a osobnosti té, která svolila k tomu se z lásky odhalit,“ říká Emmet.

Emmet Gowin Emmet GowinNejbližší lidé kolem fotografa se trvalým záznamům nevyhnou; to oni jsou většinou mezi prvními, na které fotograf kamerou míří. Práce s rodinnými členy a přáteli pro něj bývá snadnější, protože s nimi tráví mnoho času, vyskytuje se při jejich zásadních i zcela nevýznamných okamžicích, má jejich důvěru, je součástí jejich života.

Emmet GowinFotoaparátu Emmeta Gowina neušly samozřejmě ani jeho dvě děti Nancy a Dwayne. Při jedné ze zachycených scének mají sourozenci těsně po rvačce; vychutnávají si chvíle odpočinku, klidu, zatímco mezi nimi dochází k velice intimní blízkosti. Kamera jejich otce tento okamžik navždy zachytila, s výrazem, který může znamenat cokoliv; v poloze, která může znamenat cokoliv jiného, než skutečně znamená. Opravdu fotoaparát zaznamenává pravdu?

Emmet Gowin je toho názoru, že „fotografie ztělesňuje naše zkušenosti. Hledáme něco, co dá naše nevyslovené pocity do diskrétní podoby, tak, že my sami můžeme s odstupem sledovat, co jsme vlastně udělali. A v jistém smyslu můžeme poznat i naše vlastní pocity jako objekty.“

Emmet Gowin Emmet Govin

 

 

 

Dvaasedmdesátiletý americký fotograf se dle svých slov při focení více řídí intuicí než rozumem. V době, kdy fotil lidi, nedokázal udělat takový snímek, který by ho nepřekvapil, nedokázal zachytit přesně takový obraz, který zachytit chtěl a do jeho práce vždy vstupoval prvek náhody. Změna přišla záhy. Život fotografa, který přiznává ovlivnění tvorbou Roberta Franka a Cartiera Bressona, zasáhla skutečná smrt; zemřela jeho matka a nejbližší přátelé. Ve stejné době začíná cestovat po světě a pořizovat letecké snímky. „Rodina se měnila a já jsem začal dělat ty symbolické krajiny, nepříliš objevené objekty v přírodě,“ říká Emmet.

Emmet Gowin

Díky grantu, který v roce 1974 Emmet za svou práci obdržel, se mohl poprvé podívat do Evropy. Itálie, Irsko … pro fotografa, který do té doby fotil víceméně jenom svou rodinu, to byla velká změna. „Udělal jsem jednu dobrou fotku za celý rok,“ přiznává, „ale byl to rok, kdy jsem pochopil, že nechci být jenom fotograf své rodiny, ale chci, aby námětem mých fotografií byl celý svět.“ U krajin už Emmet nakonec zůstal, fotil ve Washingtonu, v Jordánsku, v Nevadě, a v dalších státech. S manželkou žije v Pensylvánii.