Přeskočit na obsah

Díky za každou dobrou cestu domů

Na světě jsou destinace, kam se toužíme alespoň jednou za život podívat. A pak existují místa, která na mapě nenajdeme, a jejichž existenci si raději nepřipouštíme. Víme, že se tam jednou musíme vypravit, ale bojíme se, co nás na cestě potká a jaké to bude, až tam dorazíme. Rození a umírání jsou nejzásadnější události v našich životech. Těch, co pomáhají na cestě sem, je spousta. Cesta z tohoto světa však bývá často osamělá pouť. 

AFUK pořádá 12. – 28.11. v Praze v Art-residenci Zahradník prodejní výstavu fotografií, jejíž výtěžek má za cíl podpořit organizaci Cesta domů, která pomáhá lidem na jejich poslední cestě. Fotografie bude možné zakoupit rovněž online. Pojďte s námi přispět ke změně. 

Kateřina Bukolská se s Vámi prostřednictvím následujících řádků podělí o svoji zkušenost. 

_

Ahoj táto,

já vím, kdykoliv potřebuji, mluvím s tebou jinak než písemně a tak se ti dopis zdá nesmyslný, poštovné tam k tobě je astronomické, adresa není přesně známa … ano, máš pravdu, ale pro pozemské účely je to snadnější způsob komunikace nežli ten náš…

vystavacestadomu2Pohled na tvou smrt mne, mé sourozence, mojí matku a mé děti  změnil, tebe samozřejmě také, věř, že i když tvá hmotná podoba dobrala radikálních změn, tvá láska-energie v našich srdcích je neměnná, tím si můžeš být jistý. Vím, že jsi. Jsi naší nedílnou součástí a stejně tak i smrt, se kterou jsi nás tváří v tvář seznámil. Kdysi smrt tvé matky byla pro mne tabu a bála jsem se tenkrát ve svých 14-ti letech pohlédnout z okna na její mrtvé tělo, natož jít a rozloučit se s ní, tak jak bychom si obě zasloužily.

Díky tvé lidské statečnosti, tvému beduínskému zpěvu v nemocnici, nesmírné síle mámy, moudrosti mé sestry, která věděla kde hledat pomocnou ruku, jsem měla příležitost se s tebou rozloučit tak, jsme si všichni přáli, důstojně, přirozeně a doma.

Díky informacím na portálu www.umirani.cz se nám na mnoho trýznivých otázek v našich hlavách dostalo odpovědi – co je přirozené, co je nezbytné, co je zbytečné, co nás čeká a nemine, jaké existují fáze smutku, truchlení … prostě jak to všechno zvládnout a nepo***t se z toho …

Nemůžu zapomenout, jak důležitá je například informace propusťte milovanou osobu, když odchází, vzpomínám, jak těžké bylo se s tebou rozloučit a jak moc mi pomohla pronesená slova mojí sestry, „můžeš jít, my tě už nedržíme“ … i když fyzicky jsem tě za ruku v ten moment držela.

Vím, zacházím už do podrobností a nechci se tu sama dojímat, i když mne to přesto dojímá, s tím prostě nic nenadělám. Jediné, co mohu udělat, a též je mou povinností, pozvat tebe a příznivce AFUKu, všechny lidičky se srdcem na pravém místě, 12.11. na vernisáž a prodejní výstavu fotografií od dobrovolných dárců „Cesta domů s Afukem „ jejímž cílem je podpořit občanské sdružení Cesta domů za jejich důležitou a pozitivní činnost v oblasti paliativní péče. Tak mi drž palce táto, ať ty krásné obrazy nemusím koupit všechny sama a najde se dostatečné množství lidí s dobrou vůlí pomoci smysluplné činnosti Cesty domů!

 

S láskou dcera

_

Text a foto: Kateřina Bukolská