Miliony matek po celém světě se snaží den co den zastavit čas a zachytit dětství své ratolesti tím, že si ho vyfotografuje. Deborah Parkin začínala podobným způsobem. Postupně však přicházela na to, že focení dětí pro ní představuje možný způsob, jak se vrátit do svého mládí.

Před jedenácti lety, když jsem porodila syna, se můj život navždy změnil. Narození dítěte způsobilo i to, že jsem začala fotit. Pamatuji si, že jsem strávila mnoho času tím, že jsem zachycovala každý jeho krůček. Netušila jsem, kam až mě to zavede. Nikdy jsem ve focení neměla ambice, ale vždycky to pro mne byla záliba,“ vypráví v jednom ze svých příspěvků na blogu anglická matka-fotografka Deborah Parkin. I ona si prošla fází zběsilého focení svého dítěte, tak jako ostatně téměř každá matka v moderním světě.

Deborah Parkin Deborah Parkin Deborah Parkin

 

 

 

 
Focení dětí, převedení zážitků na obraz, snaha zastavit čas: to jsou témata spíše pro sociology a psychology. Susan Sontag ve svém textu nazvaném „O fotografii“ píše: „Nefotografovat děti, zvláště když jsou malé, je znakem rodičovské lhostejnosti, stejně jako nepózovat pro maturitní fotografii je gestem adolescentní vzpoury. (…) Rodinné album fotografií zpravidla vypovídá o širší rodině a často je tím jediným, co z ní zůstalo.“ Americká spisovatelka ve své knize z roku 1977 nastínila to, co mělo teprve následovat. Dnes jsou matky, díky technologickému pokroku, přímo posedlé fotografiemi svých dětí a často je pro ně fotka větším zážitkem než pohled na samotné dítě. Je čas se tedy ptát: Kam zmizela opravdovost a schopnost vnímat své dítě jako reálnou bytost?

Deborah Parkin Deborah Parkin

 

 

 

 

 

Ale zpátky k Deborah Parkin, jejíž portfolio tvoří výhradně snímky dětí. Nejdříve fotografovala pouze svého syna, ale postupně se kruh jejího zájmu rozšiřoval; začala fotit děti svých kamarádek, kamarády svého syna… Poté přišlo druhé rodičovství, které otevřelo i skrytou schránku, o níž zprvu možná ani netušila; ve své dceři začala nacházet sama sebe, když byla malá.

Deborah Parkin Deborah Parkin Deborah Parkin

 

 

 

 

 

„Když fotím své děti, jako bych obnovovala své vlastní vzpomínky na dětství,“ píše Deborah na svém blogu, který je veden formou jakéhosi elektronického deníčku. Když uvažuje o svých fotkách, uvažuje zároveň o sobě samé a své minulosti. Její snímky nám asociují dávnou historii. Nepochybně tomu napomáhá stoletá technika mokrého kolodiového procesu a jiné historické metody fotografování, které umělkyně ke své práci používá, ale také způsob aranžování dětí. Postavy na jejích fotografiích mají často zavřené oči a jsou zobrazeny v levitujícím stavu. Proč? „Abych byla upřímná, nikdy jsem o tom moc nepřemýšlela. Dítě se zavřenýma očima ve mně evokuje klid, kdy přemýšlí a ztrácí se ve svém vlastním světě. Když zavře oči, jako by zároveň vypnulo i tento svět. Dítě je vždy řízené tím, co se má dělat, říká se mu, co je dobře a co je špatně, a tyto obrazy ukazují způsob, kdy se tento svět dospělých vypnou. Se zavřenýma očima se stávají se nedotknutelnými,“ vysvětluje Deborah Parkin, které se podařilo se svou tvorbou prorazit a dnes je velice žádanou umělkyní. Kromě autorských výstav, pořádaných různě po Evropě a USA, vydala také několik knižních publikací a prodala své snímky do několika prestižních sbírek. Více o ní a jejím díle se dozvíte na stránkách www.deborahparkin.com