Rozhovor s fotografem Davidem Skoumalem, který se právě dostal do fáze rekapitulování své dosavadní tvorby. Jaké otázky si při tom pokládá? Naplnilo se očekávání, s jakým do focení šel?

David Skoumal se dostal k focení v době, kdy přestal hrát se svou kapelou a hledal náhradu za muziku. Usoudil, že fotografie má k hudbě nejblíže. Za tu dobu již uplynulo osm let. Systematicky se věnuje focení ale od roku 2008, kdy začal své fotografie zároveň archivovat.

Znám tě jako portrétního fotografa a až teď zjišťuji, že jsi fotil i krajinky…

Ano, toulával jsem se krajinou a hledal v ní zajímavé detaily. Postupně jsem ale přicházel na to, že abych mohl krajinu fotit pořádně, tak to vyžaduje hodně času a především fyzickou blízkost do přírody. A to jsem jako Pražák neměl. Jsou sice tací, kteří vyjíždějí pravidelně na celé víkendy za město, ale to nejde skloubit s rodinou.

Foto: David Skoumal Foto: David Skoumal

 

 

 

 

Proto jsi přešel z focení krajin k dokumentární fotografii?

Nebylo to tak, že bych si ze dne na den uvědomil, že na krajiny nemám čas, spíše jsem stále více tíhl k dokumentární fotografii. V té době jsem objevoval fotografy jako byl Koudelka nebo Kratochvíl a jelikož jsem nikoho jiného neznal, považoval jsem je za vrchol fotografického umění. Toužil jsem fotit podobně jako oni.

Dařilo se?

Právě že ne. Zjistil jsem, že mi chybí talent, který dokument vyžaduje a zase ta flexibilita, která je při dokumentování snad ještě potřebnější než u focení krajin. Mohl jsem mít focení jako koníček, ale to by potom ztratilo smysl, se kterým jsem do toho šel.

Když říkáš talent, co tím konkrétně myslíš?

Především empatii. Proto je taky těžší fotit někoho, kdo není modelem, než fotit toho, kdo ti pózuje. Já se svou povahou jen velice těžko překonávám propast mezi mnou a člověkem, kterého fotografuji. Proto jsem nedokázal udělat dobrou dokumentární fotografii.

David Skoumal

A není to spíš o schopnosti zachytit správný moment? Fotografovaný přece často ani neví, že je fotografovaný.

To si myslí divák. Ve skutečnosti je ale u dokumentu nutné, aby došlo k jakémusi přenosu mezi fotografem a fotografovaným.

Je téměř nemožný fotit tak, aby o tobě ti lidé nevěděli. Buď nejsi dostatečně blízko, a pak ani ta fotka není dostatečně dobrá, anebo blízko jsi, ale pak není možné, aby si tě ten, koho fotografuješ, nevšiml. To jsem si uvědomil, když jsem fotil děti při nějaké hře; pokud chceš mít dobrou fotku, tak se do té hry musíš zapojit. Nemůžeš fotit z prostoru, který vyčleněn z prostoru, který fotografuješ.

Posléze jsi začal fotit dívky, které ti již pózovaly. Ani tyto osoby jsi neznal. Myslíš, že u nich je empatie méně potřebná? Jak sis vlastně k nim hledal ten vztah?

Já vlastně nevím. Až nyní zjišťuji, že ta má dosavadní portrétní tvorba je jeden velký podvod a z nouze ctnost. Vždycky jsem se snažil nedávat modelům při focení instrukce. Jenže bez nich to nejde, protože oni si připadají bez instrukcí nepřirozeně. Nejlepší fotky tedy vznikaly při pauzách, když model zaujal přirozenou pózu anebo když udělal něco, co ho z strojenosti vyvedlo. Přitom stačí málo – otočení hlavy, malé gesto…

Foto: David Skoumal Foto: David Skoumal Foto: David Skoumal

 

 

 

 

Některé své modelky fotíš opakovaně. Odráží se to nějak na výsledku? Jsou fotky s tzv. dvorními modelkami lepší?

Kupodivu moc ne. Čím více totiž fotíte, tím víc se vyčerpává jakási knihovna možností, co lze fotit. Jde to proti sobě; ty už na jednu stranu víš, co by se s tím modelem dalo fotit, ale zároveň už jsi s ním mnoho nafotil.

Vím, že sis focení lidí z části naordinoval i jako terapii…

Ono to vyzní asi hodně banálně, ale v soukromém životě mám trochu strach z lidí. Původně jsem si myslel, že když je budu fotit, tak je zmatu a oni si budou myslet, že se jich nebojím. To se úplně nenaplnilo…

Fotky je to nejcennější, co mi z focení zbylo.

Fotky je to nejcennější, co mi z dosavadního focení zbylo. Dodnes mi dělá komunikace s modelem problémy. Nedokážu z něj dostat to nejlepší.

Proč sis vlastně vybíral pro focení jenom modelky?

Hlavním důvodem bude asi moje lenost  a neschopnost si najít modelky mezi normálníma lidmi. Potřeboval jsem pro focení profesionální exhibicionistky.

Foto: David Skoumal

Moje otázka mířila ještě trochu jinam. Proč sis vybíral pro focení pouze ženy?

V tom hraje roli samozřejmě přitažlivost a to že se mi líbí ženy. Asi není potřeba víc dodávat.

Čeho si při výběru ženy na focení všímal?

Potřebuji modela, který má nějaký obsah. První, co mě při výběru zajímá, aby bylo co odkrývat… i když toho modela ve skutečnosti nemusím vůbec znát, ale věřím tomu, že pokud jednou na fotce odhalí duši, odhalí ji i podruhé.

Foto: David Skoumal Foto: David Skoumal Foto: David Skoumal

Mířím k jedné věci – tvoje fotky na mě působí, že jsou na první pohled krásné. Nikdo nemůže říct, že se mu fotka nelíbí když na ní vidí krásnou modelku ve svůdné póze. To mě, jako divákovi tvých fotek, připadá trochu zrádné.

To je pravda. Už od mala jsem přitahován krásou, která mi má nějakým způsobem překrývat realitu, v níž žiji. Podvědomě bych se asi v čemkoliv, co bych dělal, snažil tuto krásu hledat. Je to jakási forma úniku od ošklivého a nebezpečného. Nazval bych se neurotickým měšťákem, který se bojí prožívat reálný svět naplno, a tak se upíná ke kráse.

Foto: David Skoumal Foto: David Skoumal

Z tvých fotek cítím zároveň i přitažlivost, která je svým způsobem velmi cudná.

I to si uvědomuji. Několikrát jsem zkoušel fotit akty, ale pokaždé v nich ženy hrály roli světic.

Při focení se zdráhám dát do snímku erotický podtón. Když se poté k fotkám zpětně vracím, lituji, že jsem se neodvážil odhalit víc, protože ta žena měla třeba neuvěřitelný sex-appeal, kterého já nedokázal využít.

To se běžně nestává, že by fotograf nedokázal využít…

Na jednu stranu toužíš po špíně a erotice a na druhou stranu to sám sobě nepřiznáš.

Také mi to nepřipadá úplně normální. Na jednu stranu toužíš po špíně, po erotice a na druhou stranu to sám sobě nejsi schopen nepřiznat. Moje fotky jsou pak obrazem celého toho potlačení.

Já myslím, že důvodem může být tvá introvertní povaha. Jednou si mi říkal, že nejlepší fotografové jsou extroverti. Narážel jsi právě na ono potlačování pudů?

Když se budeme nadále bavit o žánru, kdy fotíš pózujícího modela, pak si myslím, že v tom jsou extroverti skutečně ve výhodě. Fotografování lidí totiž není nic jiného, než přenos emocí mezi fotografem a fotografovaným. Pakliže má vzniknout dobrá fotka, tak nemůže vycházet emoce jenom z jedné strany; fotograf musí umět pustit své emoce, musí umět modela svým chováním a komunikací obalamutit. A to introverti nedokáží.

Foto: David Skoumal Foto: David Skoumal Foto: David Skoumal

Jenže ty počítáš s tím, že je model taky extrovert. Co když je modelem introvert, kterého by naopak přílišná otevřenost mohla vyděsit. Já si totiž myslím, že musí dojít v první řadě k jakémusi souznění mezi modelem a fotografovaným…

Asi ano. V několika případech se fotografovi jeho introvertní povaha může vyplatit. Vzhledem k tomu ale, že většina modelek jsou extrovertně orientované, tak bude platit spíše to, co jsem řekl já.

Když to shrneme, znamená to, že jsi se svou dosavadní tvorbou nespokojený?

Paradoxně, že ačkoliv jsem nespokojený s vyzněním své tvorby a nemám takové portfolio, jaké bych chtěl mít, tak se samotnými fotkami spokojený jsem a nemám problém je kdekoliv veřejně prezentovat. Pokud se mě ale zeptáš, zda ty fotky vyjadřují mě, pak bohužel ne. Mám pocit, že ze mě vypadávají takové hezoučké věci, které se mnou nemají až tak moc společného.

Myslím, že jsi ke své tvorbě až moc skeptický Jaké máš ohlasy od publika? Přijímáš kritiku a od koho?

Myslím, že nejsem zdaleka tak skeptický, jak to vypadá. Už to, že člověk něco soustavně dělá přes pět let, je slušný úspěch. Kritika není problém, když je co kritizovat. Mám ale pocit, že moje práce je tak bezkonfliktní a nepřekvapivá, že žádnou kritiku ani nemůže vyvolat. Aby se něco dalo kritizovat, musí to nejprve vzbudit nějaký zájem, reakci.

Kdybys mohl jednu fotku ze své dosavadní tvorby vytáhnout a říct, že na tu jsi pyšný, jaká by to byla?

Foto: David SkoumalNejlepší fotky většinou vznikly úplnou náhodou, kdy model udělal něco neočekávaného, co se mi podařilo zachytit. Pamatuji si na jednu modelku, kterou jsem fotil v kajutě lodi. Celé  focení trvalo asi 10 minut, poté mi řekla, že ji vypadla kontaktní čočka, a že už musí jít domů. No prostě příšerná antipatie. Už tam se mnou nechtěla být. Tenkrát jsem tam nafotil asi jeden svitek filmu, z čehož jsem všechny fotky po vyvolání vyhodil. Až na jednu, která dodnes patří k mým nejlepším, co jsem udělal. Vůbec nechápu, jak je možné, že při focení, které pro ni bylo tak nepříjemné, mohla vzniknout tak skvělá fotka. Já říkám, že moje dosavadní tvorba je jedna velká náhoda.

Teď se nacházíš ve fázi, kdy rekapituluješ svou dosavadní pětiletou práci a zdá se, že moc spokojen nejsi. Už víš, jaká bude tvá další cesta?

Pokud pominu možnost, že by úplně přestal s focením, pak mám na výběr dvě cesty: Buď se znova vrátit k nefigurální fotografii a tím si připravovat půdu na důchodový věk anebo zůstat u figurální fotky a začít mnohem víc stylizovat, což by znamenalo se ponořit tak trochu i do svého nevědomí a vytahovat své představy z něj.

Čeho bys chtěl – s tímto přístupem –  ve focení dosáhnout?

Jsou nějaké vnější cíle – tady by mi bohatě stačila samostatná výstava pro malý okruh diváků. Skutečný úspěch se ale měří jinde. Myslím, že budu spokojený, pokud jednou najdu odvahu a schopnost na fotkách zachytit to, co sám cítím, sdělit to jejich prostřednictvím a ztotožnit se s tím. Tomu bych říkal štěstí.

Mezi čtyřma očima s Davidem Skoumalem

Foto: Andrea KarlíkováZadumaný. Věčně přemýšlivý. Možná až příliš. Pochybující. Nemluvný anebo málomluvný. Když ho budete hledat, můžete si být jisti, že se bude schovávat někde vzadu. Takového jsem Davida Skoumala poznala a za těch 5 let se příliš nezměnil.

Černá silueta hledajíc místečko k sezení. Pospíchajíc, hlavně moc nerušit. Jako myška, hledajíc, kam by se zašila. Při vzpomínce na Davida se mi pokaždé živě vybaví tato scéna z fotografických besed, kde jsem nepravidelně Davida potkávala. Nebo spíš nepotkávala. Proklouzl šerem dozadu a když beseda skončila, David už tam většinou nebyl.

O své tvorbě hovoří uvážlivě a na můj vkus až příliš skepticky. Proč? Skáče mi do řeči. Mezi čtyřma očima je výřečný. Přemýšlí nahlas. Hledá člověka a nalézá krásu, kterou je přitahován. Jak dál? Utichne.

David Skoumal se narodil v roce 1968 v Praze. V minulosti dělal redaktora, editora a tiskaře, nyní pracuje v České televizi jako dramaturg. Mezi své koníčky řadí kromě focení hudbu, běh, šachy, filozofii, samotu a nicnedělání.