Jsou místa fotogenická a nefotogenická. O nefotogenických místech není potřeba se bavit, míst fotogenických je příliš na to, abychom se jimi zabývali. Pak jsou tu ale ještě místa extrémně fotogenická. Taková, která se fotit musí.

Poznat extrémně fotogenické místo není těžké, už ho totiž pravděpodobně budete dopředu znát z jiných snímků, ze všech možných i nemožných úhlů, ve všech možných i nemožných variacích. A i kdybyste přesto takové místo nikdy předtím neviděli, nebojte, poznáte ho okamžitě. Bude vás nutit vyfotit si ho, uchovat si ho, zaznamenat si ho. A budete to chtít pravděpodobně udělat jinak, než ti nýmandi před vámi. Je to však předem prohraný boj – stanete se tou samou ovcí, která opakuje stále dokola ten samý příběh, bez jediné jinakosti. No a takovou ovcí jsem se stala i já. Začala jsem fotit ještě dřív, než jsem místo stačila pochopit. Prostě jsem cvakala.

Ze všech možných úhlů i nemožných úhlů. Byla jsem nadšená pustou krajinou, extrémní fotogeničností této ženy přírody. Nastavovala se mi sama, ani jsem ji nemusela hledat. Vystavila se přede mne a já jen mačkala spoušť. Bláznivé. Fotila jsem její písek, který se mi přesýpal přes prsty. Dívala se na ni skrz hledáček.

Krajina polykala filmový materiál jako nic. Když jsem se nasytila, odcházela jsem se sklopenou hlavou. V takové chvíli si už člověk nevšimne. Už tehdy jsem se nemohla dočkat toho, až tuto krásu uvidím znova na snímcích, jež jsem tu vytvořila. Samozřejmě, že mé obrazy budou jiné než bych našla na internetu… vnímala jsem tuto krásu přece jinak, uvěřila jsem tomu, že jsme dokázali splynout. Že se mi tato krása nastavila jinak než těm přede mnou. Naše tajemství jsem si odnášela ve fotoaparátu na krku.

Jelo se dál a já se bez jediné vzpomínky těšila na další zážitky v novém místě, které jsem obdivovala a chtěla ho mít. Doma za vitrínou.

Nová extrémně fotogenická místa byla podobně neuvěřitelná a fotoaparát mému tempu takřka nestačil. Udělat z neuvěřitelného uvěřitelné, každý si to přeje. Loudala jsem se skrz hledáček krajinou a nepotkala jediného člověka, uvěřila jsem, že jsem právě objevila Ameriku.

A pak, když už ta dlouhá chvíle trvala příliš dlouho, jsem se poprvé zeptala. „Jak je možné, že  jsem dosud nevyměnila film, ačkoliv cvakám jako pominutá?“ (poprvé jsem si přiznala), spadla jsem do reality. Když jsem se odhodlala podívat se dovnitř fotoaparátu a nic tam nenašla, pocítila jsem ještě větší prázdnotu, než měl ten fotoaparát. Nic. Nic z toho dne nezůstalo.

A teď tu sedím u počítače a Google mi nachází obrázky té krajiny, jíž jsem uvěřila, že je moje. Cizí obrázky ze všech možných i nemožných úhlů, nepochybně i těch mých. Můžu si je stáhnout a dát za vitrínu, ale proč bych to dělala?