Přinášíme rozhovor (česky) Evly Vlašičové se slovenskou výtvarnicí Annou Kolářovou, jejíž fotoobrazy jste mohli nedávno vidět v galerii Trafačka na výstavě nazvané Proměny.

_

S výtvarnicí Ankou Kolářovou jsem se poprvé setkala ve fotogalerii Trafačka v listopadu loňského roku. Zaujala mě okamžitě svou veselostí a přívalem pozitivní energie, který z ní přímo čiší na všechny strany. Tehdy jsem ještě netušila, čemu se tato umělkyně věnuje a jaké nádherné obrazy vytváří. Narodila se ve znamení Vodnáře v roce Koně a při příležitosti životního jubilea nedávno otevřela výstavu svých fotografií s názvem Proměny.

_

Anko, už první pohled na tvé fotografie prozrazuje, že to nejsou náhodné cvaky, ale promyšlené kompozice s jasným záměrem. Cit pro výtvarné umění tě provází od útlého dětství, které jsi nakonec i vystudovala.

Ano, vystudovala jsem Pedagogickou fakultu v Nitře, aprobaci výtvarná výchova a slovenský jazyk, přestože jsem se snažila třikrát o přestoupení na Vysokou školu výtvarných umění v Bratislavě. Nakonec jsem školu dokončila a řekla jsem si, že nemusím mít přece školu na to, abych malovala, kreslila a hledala své vyjádření … tak to prostě mělo být, poznala jsem život z úplně jiného úhlu.

Co tě od výtvarných technik přivedlo k fotografii?

1620794_826021547411642_3877225672940958583_nAsi to byl nedostatek času, nebo netrpělivost vidět výsledek svého „objevu“ dříve, než ho namaluješ. Nakonec, když cestuješ a obdivuješ krásy naší nebo jiné země, nejrychlejší, jak zachytit okamžik a krásu pravé chvíle, je použít fotoaparát.

A samozřejmě, byl to i manžel fotograf, který byl nervózní z mých nekonečných požadavků, aby mi odfotil mé objevy, když on si fotil své. A tak mi věnoval svou starou dobrou zrcadlovku CANON EOS-1 D, Mark II digital.

I když jsem ze začátku fotila na automatiku, ono vám to nakonec nedá, když držíte v rukou něco tak těžkého, postupně zjišťujete, co všechno, i s různými objektivy, to dokáže. Takže bych odpověděla, že to bylo cestování … aha a ještě naše „luční“ zahrada.

Z tradičního filmu jsi přešla na Photoshop. U počítačů jsme si zvykli na rychlé zpracování. Nepoužíváš jednoduché a zvláště ne celoplošné úpravy. Jak dlouho se věnuješ jednomu obrazu v digitální tvorbě?

Když začnu upravovat fotografii, vyberu si z množství právě takovou, která mě nejvíce zaujme nejen kompozicí, ale i barevností. Někdy je to záběr, který nikomu, kromě mě, nic neříká, dokonce by ji z množství záběrů vyhodil, ale právě ta je pro mě ta nejzajímavější, protože mi někdy poskytuje více možností úprav a proměn, než dokonale upravená a ostrá kompozice. Takže s vybranou fotografií dělám někdy 3 až 6 hodin, nebo i celý den a také týden, k některým se dokonce vrátím i po měsících, protože, pokud se mi podaří něco, z čeho jsem nadšená, dokážu si tento moment objevení prohlížet každý den. Případně zkoušet ještě jiné změny, pokud nejsem přesvědčena, že je obraz konečný a mohu ho ukázat přátelům, nebo jej vytisknout na kvalitním fotopapíru a představit ho případně i na výstavě.

1959329_826030804077383_6035811923465905855_n10175083_836123149734815_7659808971494650394_n

 

 

 

 

 

 

 

Tvou doménou jsou syté barvy a nápadné barevné kombinace. Život není jen černobílý. Která je tvá oblíbená barva a proč?

Nevím, jestli je správně vybírat si barvu, když žijeme v nádherném barevném světě. Mám ráda všechny barvy, které jsou všude kolem nás a nejen zde na zemi, ale také v mořských hlubinách, což mě přesvědčilo, že se barev nemáme vůbec bát. Mnohokrát jsem slyšela názory, abych barvy trochu potlačila a dělala v matnějším provedení, ale zjistila jsem, že barvy jsou především spojeny s naším prožíváním, s pocity smutku, bolesti a hlavně radosti ze všedních darů života. A ten je přece nádherný, ne?

Na svých fotografiích dokážeš i obyčejné věci přeměnit na zajímavé. Co je tvoje největší inspirace?

Oslovují mě hlavně staré domy s rozbitými okny, stěnami, zříceniny hradeb, chaoticky poskládané hromady dřeva, zamčené dveře a řetězy obtočené brány, nebo studny, které mi připomínají zvláštní uzamčené tajemství v každém z nás. Ráda mám uličky a schody, které někam vedou, kameny, co něco znamenají, kříže, co něco vypovídají, květiny a kytice, které všem z nás přinášejí radost. Mám ráda člověka v čistotě jeho projevu, v jeho neskrývaném smutku nebo radosti. A ještě něco, mou ​​největší inspirací je naše vesnická zahrada a můj pětiletý vnouček, se kterým fotím a objevujeme vše, co je kolem nás s neuvěřitelně krásnou dětskou radostí a neúnavností …

 

Na mě i velmi vážná témata v tvém zpracování působí optimisticky. Máš svůj oblíbený citát, který vystihuje to, co chceš svými obrazy říct divákovi?

Ano, ten citát vystihuje přesně to, co cítím při fotografických „výpravách“ a jejich zpracování.

10264909_715232541867156_8590303762789687973_n
„Neexistuje žádná nutnost vědět,
kam kráčíš,
Neexistuje žádná nutnost vědět,
proč kráčíš,
vše, co je třeba vědět je,
že kráčíš radostně,
protože když kráčíš radostně,
nemůžeš jít špatně. “ (Osho)


Jaká byla kromě univerzity tvá škola praktického výtvarného života? Mnozí totiž často považují umění za jakousi nadstavbu bez praktického využití.

Ve škole jsme pracovali s různými výtvarnými technikami: kresba, malba, dřevoryt, linoryt, intarzie, suchá jehla, koláž, typografie, sochařské práce, práce s hlínou, ale mě nejvíce bavila volná kombinace kresby tuší, doplněná barvou olejového pastelu, který nutil k výtvarné stylizaci obrazu. Ve škole, pod vedením malířů, grafiků a sochařů, nás vedli k volnému osobitému projevu. Měli jsme možnost vystavovat, navštěvovat výstavy našich a zahraničních umělců, poznávat historii nejen v architektuře, ale také v širokém záběru uměleckých technik.

Družstevní podnik Optima byl zaměřen na reklamu a propagaci komerčního a politického zaměření pro obchodní domy a prodejny Jednoty na celém Slovensku. Působení v této oblasti bylo pro mě dost velkým skokem z umělecky zpracovaných námětů, které jsme na fakultě tvořili, přejít do tvrdě realistických komerčních a někdy až přísně ohraničených motivů. Samozřejmě i zde jsem měla možnost vidět praktickou práci písmomalíře, tiskaře, mohla jsem být při práci sítotiskaře, nadýchat se vůně barev a vidět výsledky těch šikovných nedoceněných umělců.

V této sféře se mi podařilo prosadit tvorbu a tisk omalovánek, vystřihovánek, které byly v obchodním řetězci zaměřené na děti školního a předškolního věku a samozřejmě pár jsem jich i navrhla. V tomto období jsem začala s ilustrací pro české a slovenské vydavatelství a dětské časopisy Včelka, Jitřenka aj.

Vlastní nápady tě přivedly nakonec do vlastního vydavatelství. Pro koho byly určeny tvé ilustrace?

V období ekonomických a politických změn jsem si uvědomila, že když mohu ilustrovat pro jiné vydavatelství, tak bude lepší, když budu dělat pro své. Odešla jsem z podniku a založila jsem si vydavatelství a reklamní agenturu PALETA. Vydavatelství bylo zaměřené na vydávání mnemotechnických pomůcek, které měly být doplňkem povinného učiva. Byly to většinou omalovánky, vystřihovánky pro děti MŠ a žáky 1. stupně ZŠ, zaměřené zejména na slovenský jazyk a matematiku.

Spolupracovala jsem s učiteli ZŠ, se kterými jsme vydali i doplňkovou učebnici „Zvedavka prvouka“, schválenou MŠMT pro 1. ročník. O tuto učebnici měly zájem i maďarské školy, ale od MŠMT jsme nezískali finanční pomoc na její realizaci … Také ve spolupráci s lidovou autorkou pohádek z Velkého Záluží, které shromáždila a ilustracemi doplnila Edita Žilíková, jsem vydala pohádkovou knížku „Byl jednou jeden strom“.

10250251_834388313241632_430231081394797686_n

Ve spolupráci se sponzory byly pohádky přepsány v braillově písmu pro nevidomé a slabozraké děti, ke kterým byla darována i audiokazeta s nahrávkami pohádek, které namluvili herci Starého divadla v Nitře s originální hudbou romské kapely z Mojmírovic. Ty pohádky jsou prostě přenádherné, připomínají mi pohádky Pavla Dobšinského.

Bylo to také nádherné období, plné změn a entuziasmu, ale i zklamání z nepodnikatelského přístupu mnoha tzv. podnikatelů a z nesprávného přístupu státu, který i dosud nemá velký zájem právně ochraňovat malé podnikatele.

Je jasné, že máš k dětem blízký vztah. I v tobě stále žije veselé zvědavé dítě s touhou objevovat a zkoušet nové věci. Na co z dětství ráda vzpomínáš?

1599210_790154774331653_1735995778_oAsi na toho prvního koníka, kterého mi možná jako 5leté nakreslil otec. Jak mě mamina podporovala, když jsem se někde v koutě pokoje zašila s kresbami a nemusela jsem uklízet, protože jsem kreslila, jako mé dvě sestry, se kterými jsem bydlela v jedné pokoji, ochotně respektovaly moje noční tvůrčí seance a ony si přitom mohly číst své tlusté knížky, o kterých mi pak vyprávěly … Moje dětství bylo nádherné, jsem holka ze statku, takže jsem žila v blízkosti různých zvířat a také na našem dvoře se hemžily všechny druhy kachen, hus, slepic, krůt, zajíců, selat, koček a holubů, které jsme krmili a obdivovali jejich dokonalý let. Asi i proto se mi často zdálo, jak vzlétám ze střechy našeho starého domu a jak se snažím učit létat i mé sestry, bratra a všechny známé … Ten pohled z výšky byl nádherný.

Co bys ještě chtěla objevit?

Myslím, že já, nebo my vlastně nic neobjevujeme, jen náhodou si všimneme něčeho, co už objevené bylo, co je v přírodě jen tak na dlani, před našima očima, ale naše momentální možnosti, vývoj, technika nám umožňují měnit skutečnost, realitu tak, aby vystihovala naše myšlenky, představy a posouvala tak naši tvorbu, momentálně u mě fotografii, do jiných, možná neobvyklých možností, kreací či dimenzí? Chtěla bych ještě vyzkoušet kombinaci fotografie s kresbou, pastelem, aj. Zkouším objevit i krásu hlíny při tvorbě keramických výtvorů a možná, pokud čas dovolí, spojím keramiku s fotografií, ale to už fantazíruji.

1398614_740402189306912_130383956_o1380613_719507741396357_1761421110_n10259787_826031774077286_8825703206710545355_n

 

 

 

 

Evka – Evla nám však na workshopu o kyanotypii dokázala, že se s fotografií dá vytvořit i nemožné … A to mě fascinuje. Takže, chci objevovat stále, protože mi to dává pocit štěstí a radosti, který hledáme všichni.

Děkuji velmi pěkně za rozhovor, k životnímu jubileu přeji vše nejlepší a kéž bys ještě dlouho šířila tolik veselosti a optimismu.

_

Autorka rozhovoru: Evla Vlašičová