Bezprostřední blízkost. Porozumění, empatie. Přesně to si představím pod tvorbou Anderse Petersena. Tento švédský fotograf si prošel podobnou cestou jako lidé, kteří se objevují před jeho hledáčkem. Možná proto jsou jeho fotky tak silné.

Close Distance Cafe LehmitzMožná proto, že si sám své fotky musel odžít. Jeho fotografie leží na pomezí sociálně orientovaného dokumentu a subjektivní fotografie. Je to pohled až na dřeň, prožitek dna. Petersen hledal celý život odpověď na otázku kým je a proč tu je. Dnes, když už si odpovědět dokáže zodpovědět, přiznává, že mu k tomu pomohli druzí lidé, pomohlo mu to, že druhé lidi fotil

Chcete-li zjistit, kdo jste, musíte vyhledávat situace, které jsou naprosto odlišné od všeho, co jste dosud považovali za normální. Musíte se dostat hodně dolů a v tom úpadku pocítíte nedostatek tlaku, jež může být osvobozující (…). Zlo je v každém z nás. O to důležitější je upevňovat vše pozitivní a já oslavuji lidskost, protože lidskost je to, co mohu oslavovat,“ říká.

Švýcar poznamenán německou ulicí

Anders Petersen se narodil ve Stockholmu v roce 1944, zásadním způsobem ho ovlivnil ale až život v Hamburku, kam v 18 letech odešel, aby se zde naučil německy. Odrazovým můstkem jeho tvůrčí činnosti bylo malířství a psaní, s focením začal až o pět let později. Po třech měsících, kdy v Německu vedl velmi divoký život, se vrátil do Švédska. Tady se živil jako novinář a malíř a později zde začal také s fotografií. Jako fotograf se vrátil do Hamburku, aby zde nafotil příběhy lidí, které před lety poznal, a mezi které i částečně patřil.

Close Distance Close Distance

 

 

 

 

Tak vznikl první Petersenův cyklus Café Lehmitz, nafocený mezi lety 1967 a 1970. Jedná se o velmi syrové vyprávění několika lidí ze dna společnosti: děvek, zlodějů a transvestitů, kteří se scházeli v jednom z barů zábavní čtvrti St. Pauli, kde Petersen v šedesátých letech žil. „Často jsem si představoval, že lidé ze St. Pauli žijí svůj pravý život pouze v noci. Kdekoli jste se ocitli, převládal zájem o druhého. Ale to všechno zmizelo s ranním rozbřeskem a vy jste si uvědomili drsnou realitu, v níž iluze lásky a sounáležitosti zmizela jako neuskutečnitelná,“ vypráví Petersen o hamburské městské části, do které ho zavedla jeho tehdejší přítelkyně.

Už v tomto počátečním díle pětadvacetiletého mladíka se divák setkává s naturální živou fotkou. Lidé ve fotografiích se jeví jako herci na jevišti, jsou bezprostřední, otevření; tak blízko se může dostat jedině fotograf, který jejich osudu rozumí.  „Důvodem k tomu, abych začal dokumentovat lidskou zranitelnost nebyl sociální patos, politické přesvědčení nebo dokonce exoticismus. Daleko spíše smysl pro sounáležitost,“ říká Petersen a pokračuje„…příběh získává svůj pevný výraz v okamžiku, kdy pochopíme, že jsme všichni spřízněni.

Close DistanceCafé Lehmitz, který v roce 1978 vyšel knižně, patří k Petersonovým nejsilnějším souborům. Neméně silnou a intimní sérií je například i Close Distance, kterou Petersen pořídil před více než 10 lety. Je v ní touha jít k člověku až na dřeň, mít přímý podíl na jeho intimitě, citlivosti. Nazí lidí zde ztrácí pohlaví, stávají se lidskými bytostmi, které spojují stejné instinktivní potřeby; kteří se musí vypořádat se stejným pocitem marnosti, když ví, že nakonec vše končí smrtí.

Dnes téměř sedmdesátiletý Švýcar oceněný řadou prestižních fotografických cen se nerad ohlíží do minulosti; žije současností, stále fotí a ještě pořád rád objevuje nové lidské příběhy. „Ale jednou se začnu sám sebe ptát, zda lidé, které jsem na své cestě potkal, jsou ještě na živu a zda jsou šťastni,“ říká Anders Petersen, jehož trvalým místem, kde žije, zůstává rodné Švédsko.

Více jeho tvorby naleznete na stránkách www.anderspetersen.se